Alice

Kapitola 15

Spánek? Toto slovo mi říká čím dál tím míň. Ani nevím, kdy jsem se naposledy dobře vyspala. A to ani nechodím do té pitomé školy, kvůli které bych musela vstávat. Sakra., musím jít zítra do školy. Nemůžu to pořád bulat.

Ráno mě, i přes mé protesty, opět vzala Rachel s Danielem autem. Celou dobu mě sledovala pohledem, který svědčil o tom, že v každé chvíli bych měla vystoupit z auta a jít si sehnat dávku. Ale no tak, nejsem malá holka. Vím, jak se chovat.

I když něco bych si ve skutečnosti ráda píchla. Je mi mizerně, potřebuju to zase. Kdyby se mi v hlavě netočili události ze včerejšího večera, už dávno bych asi někde byla schovaná pod mostem.

Takže bych mu vlastně měla být vděčná.

Rachel s Danielem jsem opustila hned u dveří od auta a se skloněnou hlavou jsem se nenápadně vydala k poslední lavici naší třídy.

Marně.

„Slečno Masonová, mohla byste na chviličku?" zvednu hlavu k autoritativně působícímu hlasu a uvidím před sebou naší ředitelku se staženým drdolem a nepříliš sympatickým výrazem. Bez odpovědi se vypotácím za ní do kabinetu.

Ředitelka mi rukou naznačí, abych si sedla a mě se začíná obracet žaludek. Co když mě viděla, když jsem byla sjetá.

Rachel něco řekla.

Sakra.

Vyhodí mě.

„Uvědomujete si, že jste po dobu vašeho studia na naší škole strávila více než 50% vyučovacího času mimo školu?" zeptá se přísně naproti stolu.

Do prdele. Ta kráva řeší toto? Mám milion jiných problémů, ne kecy o tom, že chodím za školu nebo co.

„Byla jsem delší dobu nemocná," řeknu s ledovým klidem v očích, „potřebovala jsem se léčit. Teď už jsem v pořádku."

Ředitelka se na mě dlouze podívá, jakoby chtěla zrakem zjistit jakékoliv příčiny mého onemocnění. Nakonec se zhluboka nadechne a řekne:

„Alice, nebudeme chodit kolem horké kaše," vstane ze své kancelářské žídle a začne nervózně procházet sem a tam, „obě víme, jak na tom jsi...." – to mi stačí. No jasně, nechodím do školy a fetuji, co? Nahodím naprosto pobavený úsměv a prásknu rukama o roh židle, na které sedím.

„... feťačka, co? No jo, kromě školy si chodím píchat Herák za vaše hřiště," řeknu arogantně.

„Uvědom si laskavě, s kým mluvíš," osočí se na mě, nakonec však s klidem domluví, „nemyslím si, že jsi do toho spadla, naopak tě velmi obdivuji za to, že působíš velmi vyrovnaně až smířeně."

Nechápavě zvednu obočí. Smířeně? Jo, líp moji situaci opsat skutečně nejde.

„Mám spíš strach, že se před okolním světem hrozně uzavíráš," pokračuje, „nemáš se s kým socializovat ani svěřit. Nemyslím si, že je to v tvém případě dobré."

„To není pravda" zalžu a zvednu se ze židle, připravená k odchodu.

„Vážím si vaší starosti, paní ředitelko, písemky si dopíšu a maturitu zvládnu", řeknu a bez pozdravu odcházím z této podělané kanceláře.

Sednu si na své klasické místo a snažím se zaplnit svůj mozek myšlenkami ubírající se jiným směrem než je škola. A Adam.

Jak jsem ho sakra mohla jenom pojmenovat? Je to tak zvrácené. Dělá se mi z toho ještě hůř než z Heráku.