Alice

Kapitola 19

Krátce pozoruji svůj odraz v zrcadle. Tu holku, kterou se snažím celých svých dožitých let poznat. Je mi tak cizí. Když se na ni tak dívám, mám pocit, jako kdybych ani neexistovala. Jako bych v tomto těle ani nebyla.

Jako bych byla jenom jakási myšlenka, která poletuje nad hlavou tohoto bezduchého těla.

Před plesem mi tak nějak docvaklo, že bych si měla pořídit šaty. Nechci na sebe strhávat pozornost a to bez šatů asi bude trochu problém. Nakonec mi Rachel půjčila jedny ze svých šatů. S poděkováním jsem si je vzala, aniž bych se na ně vůbec podívala, což ona, která se výběrem šatů zaobírá už třetím dne, absolutně nechápala.

Asi jsem to měla trochu zvážit. Nikdy jsem se v šatech moc necítila. Vadilo mi, že mám tak otevřené nohy, vzbuzovalo to ve mně dojem, že mě takhle každý může snadno ošukat. Na druhou stranu, pokud dotyčný nebude mít alespoň šest panáků v sobě, nemusím mít strach.

Přesto jsem měla pocit, že budu budit pozornost tak či tak. Měla jsem šaty, což už samo o sobě bylo dost divné. A navíc byly celé sytě červené s krajkami místo rukávů a kolem zadku se začaly více hromadit do více vrstev. Vypadala jsem jako zatoulaná červená karkulka, která si prošla odvykací kúrou a zapomněla přitom jíst. Ale rozhodla jsem se celou tuto situaci ignorovat, může mi být vlastně úplně jedno, v čem tam půjdu. Důležité je pro mě jenom jedno.

To, že mě Adam dost nepochopitelným způsobem pozval na ples, jsem Rachel zatajila. Zřejmě jí to neřekl ani Daniel, protože se mě na to nevyptávala. I přesto jsem se však nemohla minout těmi očními signály, které mě Daniel už pár dní otravoval a požadoval odpověď na: „co to mělo být? Jdeš na ten ples teda s námi nebo s ním?"

Nakonec jsem bez komentáře opravdu šla s nimi. Adam se se mnou od toho nešťastného incidentu nebavil, takže jsem ani nepočítala s tím, že bychom se měli nějak domlouvat. Rachel sice byla trochu překvapená, že chci jít na ples, na další otázky se naštěstí ale nevyptávala, takže jsem si klidně mohla vyjít s nimi.

Dojeli jsme autem a v taneční místnosti jsme se posadili k určeným stolům. Rachel se začala bavit se svými kamarádkami ze třídy a já nevinně pokukovala po místnosti. Všimla jsem si pár nechápavých pohledů mých spolužaček, překvapené mou přítomností, mými šaty a nejspíš i tím, že vedle mě není Adam. Na parketě moc lidí nebylo, ale to bylo možná tím, že byl teprve začátek a společnost se ještě nestihla dostatečně ožrat. Viděla jsem Victorii, která se smála a o něčem horečně diskutovala s klukem, kterého jsem ještě nikdy neviděla. Měla na sobě dlouhé modré šaty, které zvýrazňovaly její bohaté křivky a působily dost luxusně. Dalo se to asi čekat.

Ale Adama jsem neviděla. Trochu jsem měla z jeho přítomnosti strach, takže mě uklidnilo, že ho nikde nevidím.

Za nějakou dobu přišla ředitelka k podiu a všechnypozdravila. Pak měla nějaké proslov plný vděku a nostalgie, ani jsem ho mocneslyšela, protože Rachel odmítala přestat vyprávět svým kamarádkám o tom, jaknáročné bylo sladit její boty s náušnicemi – ne, že by mě to nějakzajímalo. Po proslovu vypukla taneční zábava, což donutilo některé holky vstáta jít tančit. Když se vzmužil i Daniel a požádal Rachel o tanec, zůstala jsem u stolu sama a nenápadně popíjela z Rachelineho pití. Alkohol jsem od odchodu do léčebny neměla a musím říct, že mi ani moc nechyběl. Nikdy jsem na něj nebyla nijak závislá, bylo mi z něj vždycky špatně a pocity opilství ve mě vyvolávaly stejné pocity, jako když jsem byla sjetá. Ale byl skvělým prostředkem na zvládání stresu, což jsem teďka potřebovala.

Nakonec přišel Erik s tím, že protočil už všechny holky ze třídy a že s ním musím jít taky. S odporem jsem souhlasila, protože jsem ho měla docela ráda a vážila jsem si toho, jak se se mnou baví. Celý tanec jsem ale protančila jako nějaký tuhý dub a snažila se nekřičet z jeho šahání na mě.

„Nakonec jsi nešla s Adamem, jo?" zeptal se neutrálně během tance.

Nevěděla jsem, co mu mám říct. „Ne, nakonec ne," prohodila jsem opatrně a doufala, že mi dá pokoj.

Píseň naštěstí skončila dříve, než by mohl zase začít mluvit a tak jsem si mohla jít zase sednout.

----

Po nějaké době, kterou jsem strávila na židli nenápadným popíjením, se zábava začala strhávat a kolem mě už probíhalo mnohem více „spokojenějších" lidí než na začátku. Rachel s Danielem odešli neznámo kam, upřímně, byla jsem docela i ráda, protože jsem se celou dobu nervovala, jak budu řešit situaci s Rachel po užití heroinu. Dokonce jsem o tom i během večera začala pochybovat, nechtěla jsem další dávku, ale věděla jsem, že mi udělá dobře, zbaví mně těch hrozných bolestí a myšlenek na vše kolem.

Bude to super.

Jen jsem trochu měla strach, jak se k dávce dostanu. Celou dobu jsem si byla jistá, že zde někdo drogy prodávat bude, ale jak to teď zjistím? CO mám dělat? Jak se mám chovat?

Nakonec to bylo jednoduší, než by se zdálo. U baru jsem totiž zahlídla Veronicu – jednu z holek, která se mnou chodila kouřit, když jsem byla ještě na staré střední. Nakonec taky fetovala a myslím, že jednu dobu chodila s Darwinem.

Posilněná dostatečným množstvím vína a představou, že polovina mých spolužáků už si tyto chvíle stejně nebude pamatovat, jsem vykročila směrem k ní. Nervózně jsem jí poklepala na ramenu.

„No to si děláš, prdel!"řekla vždy upřímná Veronica, když si po několikasekundovém uvažování uvědomila, kdo jí klepe na rameno.

„Já myslela, že tě zavřeli."

Musím říct, že se hrozně změnila. Měla mnohem vypuklejší oči a působila hrozně špinavě. Laciný makeup kolem očí měla rozmazaný a chyběla jí jedna náušnice. Během jejího obrovského úsměvu jsem si nemohla nevšimnout žlutých zubů.

Pořád v tom jede.

To je dobře.

Neměla jsem potřebu se s ní nijak bavit. Za prvé, nechci se už s takovými lidmi přátelit, chci být normální, udělat maturitu. Za druhé, to, že chci heroin, teď neznamená, že už ho potom budu chtít dál. Je to výjimečně. Za třetí, až moc mi připomíná situaci s Darwinem.

„Máš tady něco?" pronesu, ačkoliv by mě tížila odpověď na její otázky.

Veronica si potáhne z cigarety a lišácky se na mě usměje.

„No jasně, pro tebe kdykoliv," začne vytahovat z kapsy malou taštičku,"jako vždycky?"

„Jo," řeknu neklidně, protože to chci mít už za sebou. Co když mě někdo uvidí.

Veronica vytáhne z kabelky malý sáček obsahující injekční stříkačku a drogu a rychle mi ji předá, načež si ji dávám do své tašky. Vypadá to, že si toho nikdo nevšiml.

Bez pozdravu se otáčím a chci odejít, rychle na záchod, už se fakt těším.

Veronica ale dál mluví

„Ví Darwin, že tu jsi?"

Na to ale už neodpovídám.