Alice

Kapitola 7

Ve škole to bylo po celý zbytek dne opravdové peklo. Nedokázala jsem se prakticky na nic soustředit, celou dobu mě znervózňovala představa, že mě mí noví spolužáci sledují. Každý můj pohyb. Jakoby čekali, jak zareaguju. Jakoby čekali, kdy udělám chybu. Bylo to hrozné.

Zapsala jsem si učebnice, které si mám pořídit a modlím se za to, aby učitelé nezkoušeli z učiva, které se probíralo před tím, než jsem zde dorazila, protože jsem nebyla zrovna v rozpoložení, kdy bych se chtěla spolužáků ptát a opisovat si od nich sešity. Vlastně jsem oficiálně ještě s nikým nepromluvila, když nepočítám ten rozhovor s Victorií na začátku. Dala jsem jim pokoj a oni dali pokoj mě. Tak mi to bude vyhovovat.

Během mého přemítání o prvním dni ve škole jsem se podívala z okna autobusu. Viděla jsem místo, kde jsem včera seděla s cigaretou v puse a s černými myšlenkami. Prakticky mi nebylo o nic líp. A navíc jsem dostala chuť si zakouřit. A taky chuť píchnout si Herák.

Autobus zastavil na zastávce, kterou jsem včera také viděla. Prve jsem tomu nevěnovala pozornost, ale brzy jsem si všimla, že autobus neotevřel zadní ani přední dveře. Ale i přesto stál na zastávce. Necítila jsem se kvůli tomu dobře. Ne, cítila jsem se hrozně. Strašně. Jako by mi najednou začala provrtávat hlavou motorová pila. Co ta sakra je?

Venku, hned před mým oknem se nečekaně mihl nějaký pták. Vrána. Leknutím jsem se nadzvedla ze židle, což ve mě vyvolalo ještě větší bolest v hlavě, až jsem si musela dát ruce na čelo, protože jsem dostala strach, že se mi hlava snad rozpadne.

Autobus se konečně pohnul z místa a bolest zmizela. Hrozně mě to rozhodilo a vůbec jsem nechápala, co to mělo znamenat. Otočila jsem se nenápadně po zbylých cestujících, ale nikdo nevypadal nijak více zneklidněně.

Copak to mi už zase začíná hrabat?

------

„Slečna Masonová?" zeptá se starší paní stojící za stolem s nápisem „Informace".

Nesměle pokynu hlavou, a zatímco se začíná prohrabávat nějakými papíry rozhlížím se. Z místnosti vedou dvě chodby a jedno schodiště. Zaujme mě cedule ukazující na směr do jedné chodby, na které je napsáno „Centrum protidrogové prevence a terapie." Takže tam mám namířeno?

„To je zvláštní..." přeruší mě opět ta starší paní, „..tady je napsáno, že jste byla ubytovaná šest měsíců na psychiatrii," odtrhne oči od archu papíru a s přísným, nechápavým pohledem se na mě podívá. „Copak vy jste nebyla v žádné protidrogové léčebně?"

Otázka mě poněkud rozhodí. „Drogy nebyly tou primární věcí. Měla jsem menší halucinace a problémy s orientací v prostoru, takže jsem byla převezena tam." Doufám, že nepozná, že jsem ji neřekla celou pravdu a že ji tato informace bude stačit.

Paní odloží z ruky papír a chvíli se na mě podezřivě dívá. „Chcete říct, že se u vás vyvinula částečná schizofrenie?"

Začínám toho mít vážně dost."To jsem neřekla," ohradím se „po návratu se mi podobné věci už nestávají. Navíc, jsem tady proto, abyste mě vyléčili z mé závislosti, ne abyste se mi hrabali v soukromém životě."

Žena se nepřívětivě pousměje, zvedne telefonní sluchátko a začne ťukat na několik čísel. Poté sluchátko položí.

„Slečno, pokud se chcete vyléčit, tak nám budete muset říct všechno. Jinak se můžeme rozloučit."