Alice

Kapitola 9

Od té doby se mi o něm zdálo pořád.

Pořád to stejné dokola. Jdu k jezeru, on se za mnou náhle zjeví, chce mě utopit, já se smiřuji se smrtí, když v tom se s křikem probouzím.

Rachel to po několika nocích, kdy mě musela sama budit, neboť z mého nočního běsnění sama nemohla zaspat, se mnou pomalu vzdávala a dala mi jasně najevo, že bych se měla hned zkontaktovat s nějakým odborníkem, což odmítám. Phillovi ani té jeho partě doktorů nic říkat nebudu, je to přece jenom sen. Nic víc, proboha. Opět se v ní probouzel ten mnou obávány typ „starostlivé maminky" a nepomáhalo ani neustále přesvědčování o tom, že jsem prostě náchylná k nočním můrám.

Musela jsem to tedy řešit jinak. Přes noc, když už Rachel spala, jsem se prostě vytratila do ulic města a v klidu a tichosti se potulovala po náměstí. S cigaretou v puse a kapucí na hlavě jsem se cítila mnohem lépe než ve vlastní posteli, už jenom z toho důvodu, že jsem věděla, co mě čeká po usnutí.

Spánkový deficit jsem potom doháněla dopoledne či časně odpoledne. Se školou jsem si dala na chvíli pauzu, neboť mi bylo trapně ukazovat se ve třídě po mém ječícím incidentu, kde jsem opět potvrdila obavy mých spolužáků, že nejsem psychicky v pořádku. Bohužel jsem kvůli tomu nestíhala učení a přípravu do školy, každopádně myšlenky o studiu byly stejně to poslední, co mě momentálně trápilo. Dokonce i kreslit jsem přestala, neboť se z každých mých nesmyslných čmáranců znovu a znovu objevil onen obličej, který mě s takovou urputnou nenávistí několikrát týdně sleduje z autobusové zastávky.

Bylo to zase jiné, dívat se na něj zpoza skla. Teď už se na mě nedíval jenom cizí kluk, který nejspíš čeká na další autobus. Ne. Poznávala jsem v něm jenom vraha. Kluka, který netouží po ničem jiném, než mě vidět pod vodou bez možnosti jediného nádechu. Viděla jsem mu to na očích. Nemohla jsem se na něj už dál dívat. Před onou osudovou cestou autobusem jsem se ještě pojišťovala trochou alkoholu, abych mohla lépe ignorovat ty urputné bolesti hlavy. Ale nepomáhala to. Bylo to naprosto zbytečné.

Každopádně, po necelých dvou týdnech ignorování mých povinností jsem se rozhodla zvednout ten svůj kostnatý zadek a vyrazit zase do divadla, ať mám co vyprávět na sezení a chlubit se tátovi, „jak se aktivně zapojuji do dění v mém městě". Klasicky jsem se snažila po celou dobu nepřitahovat moc velkou pozornost a hledět si své práce – skládat a připravovat kulisy. Byla to poměrně uklidňující práce, která člověku zabrala prakticky celou dobu, kdy zbylí lidi hráli na podiu. A měla jsem tu klid.

Večer jsem už měla skoro celou práci hotovou. Hodiny se krutě blížili k půl 9, což mě donutilo se pomalu zvednout a vypadnout domů.

„Baf!" chytne mě čísi ruka za rameno a já polekaně cuknu. Kromě toho, že nenávidím, když na mě někdo cizí šahá, se mi okamžitě vybaví i ruka od něho, která mě nekompromisně svírá k zemi a tlačí k hladině jezera.

Ale je to v pohodě. Za mnou stojí Erik, věčně usměvavý a pozitivně naladěný.

Nesměle se na něj usměju a vrátím se zpět ke své práci.

„Co to bylo minulý pátek za představení ve třídě?" zeptá se na rovinu a mě dojde, že od toho osudného odpoledne jsem se s ním ještě neviděla.

„Prý jsi usnula. Copak ty v noci nespíš?" zeptá se a přitom se mu opět rozzáří ten jeho obrovský úsměv „že ty doháníš všechny ty ztracené noci z blázince."

„Si piš" pronesu s úsměvem od ucha k uchu dál plně zaměstnána svojí prácí.

Ale musím říct, že Eric je moc fajn. Je to asi jediný člověk, který mě bere takovou, jaká jsem. Je mu úplně jedno, že jsem byla drogově závislá, prostě to bere tak, jak to je. A za to jsem mu velice vděčná.