Alice

Kapitola 10

A tak jsem přišla o mojí poslední naději toho, že tento kluk je pouhým výplodem mé, lékami poznamenané fantazie. Ne, on byl skutečný. Stál před našim bytem. V celé své velikosti. Prostě tam byl. A dokonce i mluvil. Ptal se Rachel, jestli zde bydlím. Znal mé jméno.

Nikdy v životě jsem se necítila tak strašně. Mám pocit jako bych se měla každou chvíli rozplynout někde v nekonečnu. Kašlu na to. Jsem unavená, vyčerpaná a naprosto zdeptaná. Už pro mě nemá dál smysl jakkoliv bojovat. Prostě příjmu to, kdo jsem. Feťačka.

Nervózně si prohlížím hodiny na stěně naší třídy, do které jsem se po svých dvou týdnech „prázdnin" radostně vrátila. Naštěstí mě nečekaly žádné všetečné otázky, pouze David sedící vedle Daniela prohodil jednu ze svých arogantních sebestředných poznámek a Victorie mi věnovala jeden z jejich četných nasupených pohledů. Jinak klasika.

Škola byla stejně tím posledním, co jsem v tuto chvíli řešila. Jediné na co jsem myslela byl hérák. Prostě jsem to potřebovala. A to hned. Už je mi vše jedno. Mám na to přece právo. Je mi tolik ubližováno. A ještě ten kluk. Kdo to sakra je. Mám z něho strach. Prostě se potřebuju uklidnit.

Vezmu si jenom jednu dávku, bude to v pohodě. Už se ani nesnažím přesvědčovat tu morální část v mém mozku, neboť mám pocit, že i ona samotná začala akceptovat možnost, že dneska končím s jakýmkoliv ovládáním se. Prostě už nemůžu, potřebuju tu pitomou drogu. Potom to bude zase v pohodě. Potom už budu zase v pohodě.

Po vymodleném zazvonění školního zvonku prudce vstanu ze židle, hodím si kapuci přes obličej a doslova utíkám ze třídy, jako nějaký student prvního stupně dychtící po prvním místě ve frontě na oběd.

Vzpomněla jsem si, že ve velkých městech, jako je toto, si díleři získávali nové „klienty" tím, že drogu nastražili na nějaké nevinné, neviditelné místo, na které si poté nějaký nebohý člověk sedl a drogu následně získal do těla. Od Darwina jsem věděla, že hodně těchto skrytých stříkaček se schovává v šatnách second handů, a proto jsem měla cíl jasně daný. S pocuchanými nervy a škubajícími se koutky úst z nadšení, že brzy si do žíly píchnu opět ten slast, se vypotácím do prvního sekáče, který uvidím. Nenápadně se postavím před figurínu a namátkou sáhnu po prvním triku, snad odpovídající mé velikosti. Potom už spěšně s mým novým úlovkem kráčím do skříňky. Rychle zkontroluju, zda nejsou nikde kamery a začnu prohledávat každý kousek.

Někde tady bude. Dobře schované, aby na ně nepřišly ani uklízečky.

Po 5 minutách to musím vzdát, nechci působit moc podezřele, proto se se zlostí vracím. Triko, které jsem si na sebe prakticky ani nezkusila, nedbale odhodím zpět a zklamaně odcházím. Odmítám se vzdát myšlenky, že drogu do sebe dnes nedostanu. Ten pocit už nejde vrátit. Jsme s tím smířená, prostě to nejde. Potřebuju to. Potřebuju to hned!

S podobným výsledkem se vracím už, v pořadí, ze třetího sekáče s opět prázdným výsledkem. Do očí se mi hrnou slzy a mám chuť začít hystericky řvát a utíkat.

Prosím, já to potřebuju. Už na něj nechci myslet. Aspoň pro jednou.

Nedá mi to a navštívím značkový obchod, protože už nemám moc na výběr. Opět se nenápadně přiblížím k jednomu z pultíků a snažím se zmapovat situaci. V obchodě je několik manželských párů a dvě holčičky nadšeně sledující jistý zlatý šperk. Bohužel, hned vedle nich pózuje Victorie, společně se svými kamarádkami Andreou a Monicou. Udělá se mi trochu blbě, ale věřím, že na tom není nic podezřelého. Prostě si jdu jenom nakoupit oblečení, nic ví. Bude to v pohodě. Opět sáhnu po prvním kousku černé barvy a s co nejvíce klidným výrazem přecházím ke kabinkám.