Alice

Kapitola 18

Nepřiměřená tendence ruky, která mě nutila si šáhnout do tašky pro krabičku cigaret, mě svrběla natolik, že jsem si musela symbolicky vzít propisku do ruky, abych si do tašky fakt nesáhla.

Přestávaly mě bavit ty neustále situace, kdy se mi obracel žaludek, bohužel byly častější, než kdy dřív.

Snažila jsem se zapudit svůj mozek, uniknout od přítomnosti. Žádného Adama neřešit. V hlavě jsem si začal prozpěvovávat jednu písničku a nutkavě toužila odtrhnout se od reality.

„Dobře," kvikne učitelka, podrážděna, že už druhý spolužák s ní odmítá navázat kontakt, „tak si sedni. Můžeš jít třeba tady dopředu, vedle Camily..." Adam se na její radu ale úplně vykašlal a horkokrevně si to rázoval do zadní lavice, hned vedle mě. Byla jsem z toho natolik u vytržení, že jsem zapomněla zavřít pusu, která se mi údivem otevřela a dokonce i po jeho usednutí vedle mě jsem na něho nepřestala překvapeně zírat.

Měla jsem chuť zařvat na něho něco ve stylu: „A to má zase jako znamenat co?!", nakonec jsem ale zavřela pusu, odtáhla zrak a horkokrevně začala čmárat na papír tak, abych se uklidnila.

Hlava mi však pokoj nedala a mě neustále vycházely napovrch všechny možné myšlenky. Možná, že není zaměřený jenom na mě. Možná, že takhle ničí úplně všechny. Učitelka byla taky hodně napjatá, když ho představovala. Nebo to bylo tím, že je prostě z nějakého nápravného zařízení?

Abych potvrdila svoji představu, že Adam psychicky deptal i ostatní spolužáky, krátce jsem věnovala svůj pohled každému z nich, abych se sama přesvědčila. Ale nikdo se netvářil nijak příšerně překvapen, že ho vidí vedle mě, kromě Daniela, který mě celou dobu hypnotizoval pohledem, ve kterém očekával vysvětlení. No jasně, byl u toho, když jsem Rachel řekla, že s jistým Adamem chodíme na sezení. Teď si myslí, že onen Adam sedí vedle mě.

Sakra, co když se spolu dají do řeči. Musím něco vymyslet.

Jinak se všichni tvářili na zdejší způsoby poměrně klidně. Vlastně, více než klidně. Victorie se spokojeně usmívala na Adama, krátce na to pošeptala něco té slepici vedle ní a obě se, se stále upírajícím se zrakem na Adama, začaly smát jako desetileté školačky.

Moje tvrzení dále potvrdila spolužačka Andrea, která se hrdě otočila směrem k mé ...naší...lavici – mimochodem, poprvé v životě, až jsem se skoro lekla – s otázkou a přehnaným úsměvem na Adama, zda by jí nepůjčil propisku. Na to se Adam jenom usmál – on se umí smát?

„Tos uhodla," což ve mě vlivem překypujících se nervů v mém břiše překvapivě vyvolalo hlasitější posměch . Andrea se poněkud zklamaná otočila ke mě a věnovala mi pohled plný nenávisti a ponížení. Nakonec se zklamaně otočila zpátky ke své lavici.

Ony ho normálně balí. To si dělají prdel ne?

Nikdy jsem o Adamovi takhle nepřemýšlela. Neměla jsem na to ani prakticky čas. Děsila mě jeho existence samotná, takže jsem neměla chuť řešit jeho vzhled.

Stejně mi to nedalo a nenápadně jsem se na Adama,který si něco prostoduše psal na kus papíru, podívala. Skutečně nevypadal takšpatně. I přesto, že měl podobnou strukturu těla jako já, svetr měl na svoji váhu poněkud vytahaný a vlasy neupraveně rozházené po čele, měl hluboké oči a poněkud překvapivě uklidňující obličej.

Ne, neumím to. Jsem tak naštvaná, že se nejspíš nikdy nepřipojím ke své holčičí části třídy, který se nad ním bude rozplývat.