Alice

Kapitola 5

Byt č. 27. Jsem tu. Stojím před jeho dveřmi a pomalu se snažím přesvědčit své pohasínající sebevědomí k tomu, abych tyto dveře otevřela. Mám ale hrozný strach. Okolo mě se to hemží lidmi nejspíš z mé budoucí školy, nenápadně si mě prohlíží. Nejspíš se tady znají, a teď jim sem vlezla cizí osoba, která už 10 minut nehnutě stojí přede dveřmi a nejspíš čeká na zázrak. Ani mě nepřekvapuje, že je vyvádím z míry.

Když už se konečně rozhodnu sáhnout po klice, dveře se zprudka otevřou a přede mnou najednou stojí dívka. Nejspíš měla někam namířeno, teď ale, když si mě všimla, se zarazila. Pak se mi najednou v hlavě vytlačily vzpomínky. Já ji přece znám. To je přece Rachel. Zděsí mě to a vyvede ještě víc z míry. Dřív však, než stačím cokoliv říci, Rachel se usměje a přívětivýma, laskavýma očima mě začne vítat.

„Ty budeš jistě moje nová spolubydlící," směje se. „Jsem tak ráda, že už nebudu na bytě sama."

Nezmůžu se na nic než na letmý úsměv, u kterého těžce doufám, že se alespoň maličko projevil na mém obličeji. Rachel mírně poodstoupí od dveří a gestem mi naznačuje, abych vstoupila.

„Tak vítej u mě," říká s vtipnou gestikulací.

Hned za dveřmi je malá chodba s jedním botníkem, skříní a velkým zrcadlem. Z ní vedou dveře do pokoje a potom ještě do koupelny a na záchod.

„Tady je chodba, vlevo je záchod a ty dveře vedle nich je koupelna," říká mi a prstem ukazuje na dvě dveře hned vedle sebe.

„A tyhle dveře", přetočí svůj ukazováček ke dveřím naproti „je můj..teda náš", nesměle zasměje „..pokoj. Tvoji postel i skříně máš nalevo."

Už se snažím vstoupit d mého nového bytového prostoru, když v tom mě zase přeruší. „Mimochodem...já jsem Rachel", řekne a s hrdým úsměvem mi nabízí ruku. Nerada se dotýkám cizích lidí, takže s těžkým odporem ruku přijímám a opět se pokouším o cosi, co zdálky připomíná úsměv.

„Já Alice."

„Alice?" podiví se Rachel a mě začínají napadat ty nejhrůznější obavy. Její výraz se však náhle rozjasní.

„Takže jsi to ty!" no vážně, ty obavy se naplnily.

Dostávám se do křečovitého úsměvu a nenapadá mě, co dodat.

„Pamatuješ si mě? To jsem přece já, Rachel" přesvědčuje mě o svém nově nalezeném štěstí.

„Chodili jsme spolu do školy na prvním stupni!" usmívá se tím jejím vřelým obrovským úsměvem.

„No jo, ahoj Rachel" pokouším se o nějakou spontánní reakci a s hrůzou zjišťuji, že se mé herecké talenty po pobytě v blázinci značně zhoršily. Rachel to naštěstí nevnímá, je tolik nadšena nově zjištěnou zprávou, že nejspíš i zapomněla na stále otevřené bytové dveře, což mě, mimochodem, přivádí k šílenství.

„Ani nevíš, jak moc ráda tě vidím!" nepřestává se radovat, „musíme si toho tolik říct. Já akorát teď musím na chvíli zmizet, takže si tady vybal a udělej si pohodlí." říká a začíná si nazouvat své boty na podpatku. „Ale hned jak přijdu, musíme zajít někam na víno. Zvu tě! A pořádně si pokecáme" a s těmito slovy zavírá bytové dveře.

Rachel se kupodivu vůbec nezměnila. Vždycky byla hrozně milá. Dobrosrdečná. Laskavá.

Naivní.