Pod tíhou mračen,
ve stínu hvězd.
hluboký opar,
na zem se snes.
Na zem i na moji hlavu,
těžko udržuíme dráhu.
Nekonečná propast bytí,
Nevidím konec není zbytí.
Však konec vždy spatřit můžeme,
když za ruce se chytneme,
a do propasti vkročíme,
nebo rovnou skočíme.
Dále pak jen padáme,
stěžujem si, zoufáme.
Jak vůbec nic neznáme.
Přitom jenom remcáme.
Života si nevážíme,
slepě jenom padáme.
Trochu křuplo v noze,
plazíme se v mlze.
Křídla co nás měla zakrýt,
nejsou tu, my jsme tak malí.
Malí lidé, co konají činy,
nebo raději svádějí viny.
Na všechny jen ne na sebe.
Někdy se s nimi svezeme.
Někdy je nenecháme padat do propasti,
jindy jim nohou přišlápneme prsty,
i kdyby třeba prosili,
slitování jsme pozbyli.
Nejsme již lidé,
jsme jen plechovky.
Čeho jsou plné?
Jen samé blbosti.
Proto končíš v propasti,
bez konce a radosti.
Proto jsi již dopadl..
Na svou plechovou hubu.
Nestěžuj si na celý svět,
nebo napiš tisíce vět,
napiš si je do mlhy,
rozplynou se jako ty.
Pomůžeš si stěžováním?
Minulosti litováním?
Pomůžeš si řečmi?
Bohužel ne, věř mi..
ČTEŠ
Psaní do tmy
PoetryPsáno s nadějí, že když to dám na "papír", budu se cítit LÉPE. Psáno pro MĚ, nikoli pro TEBE, ale i tak to TY můžeš číst... a možná pochopíš co JÁ nechápu. Chci dostat ze sebe všechno zlo, hledám co by mi pomohlo..
