Znám svůj vlastní ortel,
snad už bude smeten.
Moje síla i smutek,
tak bleskurychle utek..
Dlouhá však chvíle jež mě provází.
Nechce odejít ta co odchází.
Osud můj, ortel, má oprátka.
Přivírají se zadní vrátka.
A nikdy víc nemilovat..
samu sebe nelitovat.
Však strůjcem svého osudu jsi.
Jsi vyslancem z temnoty.
Bloudit v nekončící tmě.
Navždy bude, ubohá je.
YOU ARE READING
Psaní do tmy
PoetryPsáno s nadějí, že když to dám na "papír", budu se cítit LÉPE. Psáno pro MĚ, nikoli pro TEBE, ale i tak to TY můžeš číst... a možná pochopíš co JÁ nechápu. Chci dostat ze sebe všechno zlo, hledám co by mi pomohlo..
