Psaní do tmy

12. únor 2018

Občas se něco udělat musí.
Je tma a já jsem zase sama.
Ve dne se vztah nezadusí,
i tak bych pro něj všechno dala.

A když teď ležím v tichu..
Přemýšlím nad chybami.
Co jsem udělala špatně?
Jak chyb se vyvarovat příště?

Já ale nevím,
jak správně milovat.

Někdo dává lásky moc.
Jiný naopak moc málo.

A zlatá střední cesta..
lehce se to řekne.
Ale jak po ní zkusíš jít,
klacek pod nohou ti křupne.
Láska do propasti spadne.
A novou úrodu opět budeš sít.

Omlouvám se tedy.
Někdy balancuji na hraně.
Zkouším tvou trpělivost.
Nepočínám si rozvážně.

Dusím svou žárlivost.
Zamykám démony v sobě.

Ale i tak se stává.. někdy.
Že toho moc požaduji.
Pak tuze se stydím, že místo přemoci sebe..
jsem vydírala.. škemrala.. prosila tebe!

Doufám že to chápeš..
Tu moji potřebu vědět všechno.

Chci znát každičkou myšlenku nad kterou tápáš.
Chci znát a prožívat každou tvou minutu.
Chci být u tebe.. a lapat po dechu.

Chci ti darovat, nechci jen brát.
Srdce dávat, ne o ně se prát.
Chci splnit ti ten nejšílenější sen.
Však můžeme.. začíná další den.

A já nebudu prosit a nebudu žádat.
Nebudu pro tebe básně skládat.
A dělám vždy co nechci.
Vše jen proto, že chci..

TEBE