Královna Smrti

60. kapitola

Cestou nazpátek jsem byla ponořená do svých myšlenek, nezajímalo mě, koho jsem potkala, nebo do koho jsem vrazila, dokud jsem neskončila na zadku.
„Moc se omlouvám" zvedla jsem hlavu a uviděla Giu a Nimu, jak se procházejí po chodbě.
„Ach Rivo, jsi v pořádku?" Nima se ke mně sklonila a nabídla mi ruku. Přijala jsem ji a rychle se zvedla. Cítila jsem se, jako kdybych potkala někoho ze svých rodičů a okamžitě vystřízlivěla.
„Ano, moc děkuji. Nebudu vás rušit," pokývla jsem na ně, ale Nima odmítala pustit mou ruku.
„Byla bych nadšená, kdyby ses připojila k nám na čaj. Navíc, ještě jsem s tebou vůbec nemluvila od té doby, co jsi tady," usmála se na mě a Gia mě pečlivě pozorovala. Neměla jsem na výběr a úsměv ji oplatila.
„Ale jistě, bude mi ctí," postavila jsem vedle ní a počkala, až vykročí. Šli jsme nazpátek dolů, kde pod schody stáli bratři a o něčem velice živě diskutovali. Lucien si všiml jako první a bylo dost jasné, jaká nadávka z něj vylezla.
„Ach chlapci tady jste, připojíte se k nám na čaj. Pozvala jsem i vaši přítelkyni Rivu." Skoro to znělo, jako kdyby si mě mezi sebou střídali a já měla chuť se uchechtnout. Oba se na mě vážně podívali a věděli, že ještě nejsem v pořádku na to, abych se věnovala společenským konverzacím, takže se pak hned hrnuli, abys námi mohli jít a když tak mi zabraňovat mluvit.

Došli jsme do salónku. Nima hrozně nenápadně posadila Giu se Samaelem na jednu sedačku, my ostatní jsme si posedali do křesel. Služebné nám nalili čaj, ke kterému měla Nima deseti minutovou přednášku, která byla všem ukradená, ale všichni jsme dali najevo, jak jsme rádi, že ten čaj můžeme pít.
„Tak Rivo, drahoušku, už jsem něco málo slyšela, ale mohla bys mi upřesnit, proč přesně jsi byla tolik let považovaná za mrtvou?" Nima vzala do ruky hrneček a pomalu upila čaje.
„Inu, když matka zjistila, že ze mě řádná banshee nebude, tak předala mou výchovu otci a ten mě z nějakého důvodu prohlásil za mrtvou a udělal ze mě svého kata, což mají všichni rodiny." Nima hned pokývla.
„Ano, ale žádná z rodin neprohlašuje své katy za mrtvé," sladce se na mě usmála. Výslech, blesklo mi hlavou.
„Jak si můžete být jistá, že už to takhle někdo neudělal? Když daná osoba neexistuje, tak je těžší najít viníka," pokud chce hrát hru, má ji mít.
„Ano, pokud zrovna tu danou osobu někdo nechytí, že?" V tuhle chvíli jsem byla ráda, že jsem si dala kokain.
„Ano, bohužel se smůla lepí na každého," Lucien se zavrtěl v křesle a nabídla matce, že ji dolije čaj. Ta mu s úsměvem pokývla hlavou a obrátila se na Giu.
„A ty má drahá snacho, jakpak vychovávali tebe?" Nima se ode mě odvrátila. Neměla jsem ji to za zlé, bylo mi jasné, že ještě pořád neodpustila mojí matce, že navrhla jejího syna, aby semnou bojoval.
„Stejně jako bratr jsem se učila umění boje, obchodu a diplomacie," usmála se na Nimu a potulně se podívala na Samaela, který je nevěnoval pozornost. Zajímalo by mě, jestli už s ní byl v posteli.
„Ach ano, výborně. Určitě by bylo zajímavé, kdyby ses někdy mohla utkat tady s Rivou, jako takový přátelský zápas," Nima přejela očima na mě, měla jsem připravenou poznámku, kam si může přátelský zápas strčit, ale Samael byl rychlejší.
„Matko, musím ti připomenout, že Riva doopravdy zabíjela, byla v boji a sama jsi viděla její schopnosti," Samael se díval na matku, jako kdyby ji snažně prosil, aby to odvolala.
„Ach synu, to je tak krásné, jak se bojíš o svou manželku." Samael ztuhl a já se chtěla začít smát. Lucien do mě strčil, protože jsem se vážně začala smát.
„Něco v nepořádku, Rivo?" zeptala se mě Nima.
„Je sjetá," vložila se do toho Gia. Byla jsem v šoku, ani ne z toho, že mě práskla, ale že vůbec promluvila. Myslím, že nás bylo víc šokovaných, když jsem se podívala na Luciena.
„Ach, moc mě to nepřekvapuje," usmála se Nima a napila se čaje.
„Matko," zavrčel Samael, ale hned sklapl, když viděl, že Nimě začaly rudnout oči. Byla naštvaná, byla naštvaná kvůli tomu, že se její syn zajímal víc o mě, než o svoji manželku. Nikdy jsem Nimě nevěnovala větší pozornost, ale určitě se nestala Sargonovou manželkou, jen díky její neutuchající kráse.
„Myslím, že jsme si tu už vše vyjasnili," pronesla jsem a postavila se.
„V to doufám," odpověděla mi Nima. Usmála jsem se na ní a odešla ze salónku. Oba bratři se chtěli zvednout a jít za mnou, ale matka je utnula a nutila je tam zůstat. Uchechtla jsem se a šla do jídelny, kde jsem viděla ty kupy jídla. Nabrala jsem si střídmě, tři talíře, jako obvykle. Kafe jsem vynechala, protože na kokain to nebyla nejlepší volba. Najedla jsem se a seděla v jídelně. Ani nevím, jak dlouho, dokud mě do mě někdo nešťouchl a nepřerušil tok mých myšlenek. Vzhlédla jsem a uviděla Luciena. Měl na tváři trochu zachmuřený výraz, ale když viděl můj, tak se aspoň snažil o úsměv.
„Máš nějaký speciální důvod k tomu, abys seděla už tři hodiny v jídelně?" zeptal se a mě nebylo zrovna do odpovídání. Chtěla jsem se vrátit k zírání do zdi.
„Dojezd," řekla jsem prostě a on uznale pokývl hlavou.
„Můžu tě aspoň doprovodit do pokoje? Vypadáš, že by sis dala šlofíka." Měl pravdu, cítila jsem se, jako kdyby mě někdo přejel buldozérem. Kývla jsem hlavou a on mi pomohl postavit se na nohy. Nohy jsem měla jak z olova a občas se mi motaly. Takže jsem si celou dobu musela říkat, kterou nohou musím jít. Došli jsme k mému pokoji.
„Víš, je mi líto, to s mojí matkou. Ona není zlá, ale stará se," Lucien se snažil nějak ospravedlnit, co jeho matka předvedla odpoledne.
„Moje matka zase poslala tvýho bratra na možnou smrt a můj otec mě poslal vás zabít, myslím, že se nemusíš za nic omlouvat ani nic ospravedlňovat," poplácala jsem ho po rameni a vlezla k sobě do pokoje. Lucien za mnou zavřel dveře a já hned padla na postel. Spánek se však nedostavil, obrátila jsem se na druhou stranu a ve tmě uviděla dvě rudé oči.
„Běž si dělat vánoční světýlka k sobě, Samaeli," řekla jsem potichu a přikryla se dekou.
„Už se těch drog nedotkneš," přikázal a zvedl se z křesla. Jen jsem mu dala rukou najevo, aby vypadnul a překvapivě poslechl.