Královna Smrti

40. kapitola

Probudila jsem se při úsvitu. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že se Samael neobtěžoval po včerejšku vrátit. Podívala jsem se na sebe a byla jsem obalená v jeho krvi, zavrčela jsem a vstala z postele. Hned jsem zalezla do sprchy a začala se drhnout, dokud na mě moje kůže nekřičela, že má dost. Oblékla jsem se do sportovního oblečení a vydala se ven z pokoje, potřebovala jsem se vybít. K mému překvapení před dveřmi stála Amaris, moje nejoblíbenější chůva na světě.
„Dlouho jsme se neviděly," řekla jsem v meziřečí a zahnula doprava. Nebyla jsem úplně nadšená, že ji na mě znovu nasadili, byla jsem celkem nerudná a pořád bych si svůj vztek vybila na pytli, než na ní.
„Pokud nemáš namířeno někam speciálně, někdo tu na tebe čeká," řekla kousek za mnou. Zastavila jsem se a otočila se na ní.
„Co všechno se ví, mezi strážci ohledně včerejšku?" Amaris protočila očima a dala si krátkou pauzu před tím, než něco řekla.
„Nic se neví," odvětila naučenou říkanku.
„Oficiálně. A neoficiálně?" Poznala, že já to zní, vypáčím, vydala ze sebe poraženecký povzdych.
„Neoficiálně sis odtáhla vlka a pán tě s ním našel v zajímavé pozici," řekla a pozorovala mě.
„Dobře," odvětila jsem a usmála se a poukázala jí rukou, ať mě vede.
Došly jsme až k výtahu, kterým jsem jednou jela, když jsem se snažila zdrhnout z ošetřovny. Jeli jsme do čtvrtého patra pod zemí, jen co se otevřeli dveře, se před námi prostírala obrovská tělocvična se vším možný. Bylo to obrovské, na pravé straně byla dokonce za neprůstřelným sklem, střelnice. Na levé straně byli stroje na posilování a u na protější zdi bylo velké prostranství se žínkami. Na žíněnkách stáli dvě osoby a tu jednu bych poznala, kdekoli. Rychle jsem se rozběhla naproti té osobě, našlapovala jsem, co nejtišeji a když už jsem byla skoro u něj, tak se jen otočil a rychle mě přehodil přes sebe.
„Zhoršila ses, Rivo. Jde to s tebou z kopce, co ti budu povídat," nade mnou se zářivě usmíval Max a já mu ten úsměv oplácela, byla jsem strašně ráda, že ho znovu vidím.
„Pardon, zase jsem ti zapomněla přinést pamlsek," odvětila jsem mu na jeho ironické přivítání. Jen se zasmál a podal mi ruku. S lehkostí mě zvedl a já ho objala.
„Chyběl jsi mi," řekla jsem mu popravdě a na chvíli ze mě spadla všechna ta tíže, co se mě snažila zadupat do země.
„Ty mě taky," řekl upřímně a pohladil mě po vlasech. Po chvilce se se ozvalo lehké odkašlání a já konečně začala věnovat pozornost i druhé osobě, samozřejmě to byl Samael.
„Ať už je to jakkoli dojemné, na vás dva koukat, mám pocit, že jste tu oba kvůli něčemu jinému," řekl přísným hlasem a já se na něj konečně podívala, se stejnou nevraživostí jako včera večer, dle jeho výrazu, ani on to nepustil z hlavy.
„Jo, zjistil jsem, že Dagonům se říká špatně slovíčko ne, umí být velice přesvědčivý," začal Max svým dramatickým hlasem.
„Dal ti dvojnásobek než můj otec?" ta otázka byla zbytečná, protože hned na to se Maxovi na tváři objevil jeho úlisný úsměv. Selkie zlatokopka.
„Vždycky jsem ti říkal, že nemáš jen hezkou tvářičku," řekl pochvalně Max a na důkaz mě do tváře ještě štípl. Zašklebila jsem se na něj a on mě pustil.
„Tak šéfe, co z ní chcete mít?" zeptal se vážně Max a otočil se na Samaela, tomu se na obličeji objevil jeho liščí úsměv.
„To, co jsi z ní trénoval před tím, jen v lepší verzi, jak vidno, její mise selhala, při to potenciál tam je a věřím, že se z ní dá vymáčknout víc než to," bavili se, jako kdybych tam nebyla a po krátkém dialogu se ke mně Max obrátil.
„Co byla největší chyba, při jeho vraždě?" samozřejmě nezapomněl na něj ukázat palcem a se na něj podívala. Odmítala jsem přiznat, že je silnější než já, protože i když je přítel silnější, vždycky se najde možnost, jak ho přemoc, přes nějakou slabinu.
„Málo informací o cíli," přiznala jsem, Max si pokývl hlavou, ale Samaelovi se v očích zračilo malé překvapení.
„A už máš všechny potřebné informace?" zeptal se Max a Samael začal vypadat, že je trošku nervózní.
„Cviční cíl nebyl dostačující, byl to jen úlomek toho, co umí skutečný cíl. Informace stále sbírám, ale myslím, že už mám něco, s čím se dá pracovat," řekla jsem upřímně, protože to byla pravda.
„Výborně, takže na čem potřebuješ zapracovat?" zeptal se znovu.
„Práci s nohama, vylepšit techniku s mečem a rychlost," řekla jsem upřímně. Max si pokývl hlavou.
„Vyndej meče," řekl jednoduše, ale s tím mě trošku zaskočil, protože já tady byla poprvé, s prosbou jsem se podívala na Samaela, jen si povzdychl.
„Amaris, vyndej cvičené meče," řekl Samael a Amaris se hned vydala k jedné skříňce, ale zarazil ji Max.
„Chci normální meče, nejlepší by byla šavle nebo katana, na ty je Riva zvyklá," řekl a začal si sundávat mikinu a poté si zul boty.
„Proč chcete na cvičení opravdové meče?" optal se Samael a díval se na Maxe, ten se podíval na mě, abych podala vysvětlení.
„S opravdovými meči a opravdovými zraněními, které nikdy nesmí být při tréninku smrtící, si člověk lépe zapamatuje své chyby a dá si příště větší pozor." Tuhle básničku jsem znala nazpaměť zase já, vtloukal ji do mě otec, když mě předal Maxovi.
„To si děláte srandu," řekl Samael překvapeně.
„Ale vůbec ne, chcete mít z Rivy perfektní vražedkyni? Udělám to, ale po mém, takže pokud mi nevydáte meče, půjdu si obstarat vlastní," řekl Max svým úlisným hlasem a dlouze hleděl na Samaela. Jednou bych ráda viděla souboj mezi nimi. Třeba se mi jednou poštěstí. Samael nakonec pokývl na Amaris a ta se vydala ke střelnici, kde otevřela skříň na zámek a vyndala z ní dvě obyčejné katany. Přinesla nám je a každému dala jednu. Sundala jsem pochvu a potěžkala si meč a protočila si ho v ruce.
„Udělej základní katy," řekl mi a já se postavila dál od nich. Udělala jsem dvanáct základních kat, které se cvičí bez partnera.
„Znovu," řekl Max, předvedla jsem je znovu, chtěl to po mě ještě třikrát. Oba dva mě sledovali. Max si nakonec mlaskl a obrátil se znovu na Samaela.
„Za dvě hodiny s ní skončím, mějte připravené léčitele," řekl prostě a s tím odešel od Samaela, který se vzdálil, což se Maxovi nelíbilo, a proto nakonec odešel, i když ne zrovna dobrovolně. Takže mi tady zůstala jen moje chůva, která nás se zaujetím pozorovala moje šance na vybití agrese.
„Tak mi ukaž, co ses tady naučila," vybídl mě a já se nenechala prosit. 

Zdravím, tak už máme další kulatiny a to na 40. kapitole. Všem moc děkuji, co to čtou, děkuji za každé přečtení, ani nevíte, jak jsem byla překvapená, když jsem našla, že tahle šílenost má už přes 2K přečtení. 
Taky jsem se rozhodla pro nový cover k této povídce, je to z vlastní tvorby, tak prosím o trochu schovívavosti, nejsem grafický expert. I tak doufám, že se líbí. 

Každopádně ještě jednou děkuji a doufám, že to se mnou vydržíte až do konce, ke kterému se ještě moc neblížíme. 

Vaše Fenris.