Královna Smrti

14. kapitola

Slyšela jsem kroky. Stála jsem v kuchyni a v klidu si užívala ranní kávu a koukala se z okna. Kroky byly čím dál tím hlasitější. Ten, kdo se ke mně snažil přiblížit, nebyl natolik chytrý, aby si vzal aspoň ponožky. Bosé nohy na dlaždicích dělají velký hluk.
Osoba, byla už krok ode mě. Slyšela jsem, jak se odráží a proto když se daná osoba odrazila a skočila, posunula o pár kroků do leva.
„Mám tě!" Křikla Adrielle chvilku před tím, než přepadla do dřezu, který neodtékal, takže tam byla špinavá voda. „To je hnus! Rivo! To jsi mě nemohla nechat?!" Cukaly mi koutky a napila se znovu kávy.
„Kdybych tě nechala, tak do toho dřezu padnu já." Pokrčila jsem rameny a Adrielle se po mě znovu vrhla. Popravdě, to mě trochu překvapilo, ale lehce jsem uhnula. Adrielle byla neohrabaná a útočila, jak malé dítě.
„To není fér!" Dupla si na místě a mezi tím přišla do kuchyně Annie.
„Takhle se dámy nechovají! A vy slečno Adrielle, koupat se ve špinavém dřezu není dobrý nápad." Už jsem se nemohla kontrolovat a smích se prodral na povrch.
„Za to může Riva. Nenechala mě, abych ji chytla." Udělala jsem na sestru obličeje, kterými jsem ji imitovala.
„Tak s ní trénujte a třeba ji jednou chytíte." Odsekla ji Annie.
„Ale to je výborný nápad. Nechceš si jít zatrénovat? Minule ti to celkem šlo." Podotkla jsem a píchla jsem do vosího hnízda. Adrielle zrudla a mám pocit, že ji i šla pára z uší.
Samozřejmě, že to Adrielle nedalo a zkusila můj trénink. Dělali jsme jen základy a přesto Adrielle už po pár minutách nemohla a dokonce spadla z překážkové dráhy. Od té doby se na moje tréninky vykašlala a věnovala se józe. Ta je prý bezpečná.
„Jak chceš! Sním veškeré zásoby čokolády!" Křikla na mě Adrielle a šla do spíže.
„To nemůžeš. Za týden jdeme na klání a ty už máš určitě ušité šaty na míru. Hádej, komu po těch zásobách nepadnou šaty?" Adrielle začaly zářit oči a uraženě se otočila a odešla z kuchyně a pak ještě z chodby křikla něco o tom, že jde plánovat pomstu.
„Neměla byste ji takhle provokovat, slečno." Řekla Annie a snažila se opravit dřez.
„Jsem její mladší sestra. Je to můj životní úděl." Usmála jsem se.
„Apropó shání vás otec." Poslední lok kafe jsem mále vyprskla.
„Odkdy?" Annie pokrčila rameny.
„Měla vám to říct Adrielle." Ta proradná krysa.
„Krásná pomsta." Řekla jsem nahlas, jelikož mi bylo jasné, že Adrielle poslouchá a netrvalo dlouho a slyšela jsem její uchechtnutí.

Vyběhla jsem nahoru k otcově kanceláři a zaklepala.
„Dále." Ozvalo se a já vešla dovnitř. Jen, co mě otec uviděl, se trochu zamračil.
„Co ti tak dlouho trvalo?" Jen jsem nenápadně protočila oči.
„Nejspíš nějaká chyba ve spojení." Došla jsem k jeho stolu a jako vždy, Eddie byl také přítomen.
Otec kývl hlavou a Eddie hned vyndal ze skříně obdélníkovou truhličku, mohla být dlouhá jako celé moje předloktí i s dlaní a prsy.
„Otevři to." Poručil otec a já pomalu otevřela truhličku a našla v ní něco překrásného. Skleněný nuž a celá čepel byla pokrytá obsidiánem.
„To je nádhera." Podotkla jsem a pečlivě ho zkoumala. Byl správně vyvážený a ani nebyl tak moc těžký, což znamenalo, že rukojeť bude dutá, nebo alespoň nějaké části.
„Nechal jsem je vyrobit na klání."
„Je? Takže jich dostanu víc?" Začala jsem si házet s nožem v jedné ruce a otec se uculil.
„Ano, nechal jsem ti vyrobit celou sadu. Od malých nožů po šavli. Ani jeden z materiálů nereaguje na detekci kovu, a když je máš připásané na sobě, tak se rychle přizpůsobí tvojí tělesné teplotě a na detekci, to vypadá, že s tebou splynou. Jediná nevýhoda je, že oba materiály jsou křehké. Tím pádem je můžeš používat jen na zasazení rány a ne bojovat proti meči." Pokývla jsem si hlavou.
„Jak dlouho vydrží obsidián na čepeli? Zeptala jsem se.
„Každý nůž vydrží až dvacet zásahů, pak se obsidián začne drolit, ale dá se pak obnovit." Přejela jsem prsty po čepeli. Byla naprosto vyhlazená a nebyla na ní žádná prohlubeň nebo vroubek. Bylo to naprosto dokonalé.
„Děkuju." Řekla jsem po intimní chvilce se svým novým nožem a otec jen pokývl hlavou.
Dole v tělocvičně na tebe čeká Max. Chci, abys s ním probrala tvůj boj s minulým cílem a probrala s ním taktiku na budoucí cíl.
„Rozumím." A s tím jsem odešla pryč s otcovy kanceláře i s novou hračkou v ruce.

Následující dny jsem opět trávila s Maxem. Od rána do večera jsme probírali techniky, způsoby boje, ale také jsem osvojila i etiku a chování osobních strážců.
„Na klání půjdeš jako osobní ochranka Adrielle." Řekl mi Max, po tréninku.
„A Adrielle to ví?" Max kývl hlavou.
„Sice se jí to nelíbilo a chtěla znát podrobnosti, ale samozřejmě jí otec neřekl pravou podstatu, proč tam jdeš taky." Došla jsem k ledničce a otevřela si flašku s vodou.
„Hlavně nebude divné, když jediná dcera z tohoto domu bude mít sebou ochranku." Podotkla jsem.
„Přesně." Potvrdil mi mou teorii a já si sedla ke zdi, která příjemně chladila. „Jak se cítíš?" Zeptal se mě z ničeho nic a já nechápavě nadzvedla obočí.
„No, za dva dny je klání. Sice ses o dost zlepšila, ale přeci jen jdeš tam zabít dva dědice Dagonů. Musíš být aspoň nervózní." Jen jsem se uchechtla. Kdybych byla jen nervózní, brala bych to jako dar z nebes. Nebyla jsem nervózní z toho, že musím někoho zabít. Tohle už jsem překonala, po několika prvních zabitích. Ale tohle bylo něco jiného. Nebyla jsem tam sama. Bude tam moje rodina, a když se něco provalí, nezemřu jen já. Umřou tam se mnou všichni.
„Nervózní sice jsem, ale beru si sebou ampulku s jedem. Když půjde do tuhého, tak si ten jed vezmu a budu mít pár hodin, než mě to zabije. Doma budu mít protijed. Takže, nejlepší scénář bude, že zabiju svoje cíle a dojedu si domů pro protijed a prospím několik dní v kuse." Odříkala jsem si svůj monolog a začala přemýšlet, jaký jed bude nejlepší.
„To zní, jako kdyby sis plánovala dovolenou. Jen takové to odškrtávání ze seznamu." Zasmál se Max.
„Ještě, že ty položky jsou jen dvě." Usmála jsem se.
„Ty to zvládneš." Max mě poplácal po zádech. „Až bude po všem, připomeň mi, že jsem ti něco koupil." Otočila jsem se na něj.
„Zmrzlinu?" Zeptala jsem se a bylo mi jasné, že mi oči lehce světélkují.
„Jo, ten největší kýbl čokoládové zmrzliny." Opět se zasmál, vstal a kouknul na mě s jistou dávkou obav.
„Hodně štěstí. Doufám, že se zítra vrátíš domů." Pokývla jsem hlavou. Také jsem vstala a zavrtěla hlavou.
„Hned, jak dokončím úkol jedu k tobě domu a budu vyžadovat svůj kýbl zmrzliny!" Vítězně jsem se usmála. Max už se nesmál. Položil mu ruku na hlavu a začal pronášet modlitbu. Pro mě to znělo jako chorálová píseň, ale pro selkie tohle byla modlitba za bezpečný návrat domů.

Přišlo ráno a s tím i všechny přípravy na večerní klání. Matka se sestrou se od rána začali zkrášlovat a já po jisté dávce odmlouvání do toho byla taky zatažena. První na seznamu byla bylinková koupel, poté následovala masáž, kosmetika, manikúra, pedikúra a všechny ty blbosti, které jsem mohla s klidem vynechat, jelikož jsem tím ztratila celý den. Adrielle však byla neodbytná a kdyby musela, přiváže nás k sobě řetězy.
Po všech procedurách, se mi podařila utéct k sobě do pokoje. Sice jsem se cítila dobře, ale o půlce z toho, co se mnou prováděli, jsem ani neměla tušení, že existuje.
Na posteli na mě čekala uniforma osobního ochránce, která se skládala z černých kalhot, černého tílka a saka. A doplňky tvořily popruhy přes záda, na stehna a dokonce na ruce. Vedle postele byla velká truhla s mojí novou výbavou. Jen jsem ji otevřela a už se mi chtělo brečet štěstím. Byla to nádhera.
První na řadě bylo oblečení. Vzala jsem si na sebe sportovní spodní prádlo. Hodlala jsem bojovat a ne předvádět Victoria Secret, jako Adrielle.
Oblékla jsem se do tílka a upnutých kraťasů. Zavázala jsem na sebe všechny popruhy a začala do držáků nandavat mou novou výbavu. Nejdřív jsem na stehna dala vrhací nože. Vrhací nože, jako takové člověka sice nezabijí, pokud nemáte štěstí, ale dobře to odvádí pozornost. Na záda jsem dala menší šavli. Čepel byla úzká a rukojeť byla jen na jednu ruku, tím pádem nemusela být moc velká a krásně jsem ji pak skryla pod sako, které bylo o velikost větší.
Do popruhů na rukách jsem nandala skleněné jehlice, ve kterých byl jed.
Popruhy i zbraně byly na místě. Oblékla jsem si zbytek svojí uniformy a zapletla jsem si vlasy do dlouhého copu.
Ze stolu jsem si vzala dlouhý řetízek, na kterém spočíval krystal. Krystal byl sice udělán, jako krásný přívěšek, ale byl také dutý, takže se do něj dala dát potřebná dávka jedu, která zajistí smrt. Schovala jsem ho za tílko.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla a zhluboka se nadechla a opakovala si v hlavě, že to bude v pořádku.
Sešla jsem dolů, kde už stál otec se svými muži a podal mi katanu, která měla na pochvě vyražený znak našeho domů.
„Ten meč budeš odevzdávat u vstupu, ale bylo by divné, kdybys ho neměla." Kývla jsem a zařadila se za něj."
Chvilku poté, sestoupily ze schodů má matka se sestrou. Oblékly se do barev banshee, ale každá odlišně. Matka na sobě měla šaty, které byly vzdušné, a při každém pohybu to vypadalo, jako kdyby tmavě šedé hedvábí tančilo.
Adrielle byla naopak v jednoduchých šatech bez rameník. Její šaty byly světle šedivé a u kolen se rozprostíraly do tmavě šedého hedvábí, které bylo navrstvené.
„Vyrážíme" Řekl otec a všechny stráže udělali uličku pro rodinu. Já jsem se zařadila za Adrielle a sedla si do jejího auta. Dvě auta nastartovala a my vyrazili na klání.