Královna Smrti

10. kapitola

Cestou do pokoje jsem potkala Adrielle, která se vlnila do rytmu hudby, co ji hrála ve sluchátkách. Když jsem ji takhle viděla, ve volném tričku s potiskem jednorožce, růžových šortkách a odfláknutým drdolem, trošku jsem ji záviděla. Takhle vypadá ztělesnění bezstarostnosti a ona si ji užívala plnými doušky. Všimla si mě až o pár sekund později, protože musela otevřít oči, aby se ujistila, že nevrazí do zdi.
„Jé, Rivo!" Křikla na mě sestra. Nadzvedla jsem obočí a ona si uvědomila, že jen ona slyší hudbu a nemusí křičet. „Promiň." Uculila se na mě. Občas jsem vážně pochybovala o tom, že ona je starší. „Co si to neseš?" Došla až ke mně a zkoumavě si prohlížela tašku.
„Jen pár blbostí." Sestře se očividně moje odpověď nelíbila, rychlým škubnutím mi tašku vzala a rozepnula. Nijak jsem ji nebránila. O tom co dělám, věděla moc dobře a nakonec by se to doslechla. Z tašky nejdříve vytáhla paruku a potom černé šaty, na které se zrovna nadšeně netvářila.
„Jdeš na misi?" Zeptala se vážným hlasem a já jen pokrčila rameny. Adrielle vrátila věci zpět do tašky a podala mi ji.
„Adrielle netvař se tak. Vždyť už to dělám několik let a nikdy se mi nic nestalo." No dobře, nikdy se mi nic nestalo je lež, občas jsem přišla domu s modřinami, ale taky s postřelením, nebo bodným zraněním. Ale vždy jsem to přežila.
„Jednou tě to tvoje štěstí opustí a já i matkami zemřeme žalem!" Začala na mě Adrielle prskat jak naštvaná kočka.
„U tebe bych tomu věřila, ale matka? Vždyť spolu ani nemluvíme." Adrielle protočila očima.
„Je to tvoje matka, víš, co se říká, nejhorší je, když rodiče přežijí své děti. A ať už máte s matkou jakýkoli vztah, stále jsi pro ni dcera a pro tebe je to matka. To je pouto, které nikdy nezmizí." Vážnou Adrielle jsem nenáviděla, až příliš se podobala matce, byla až příliš ochranitelská a díky tomu jednala instinktivně. Což jsem si já nemohla dovolit.
„Jo, máš pravdu." Usmála jsem se na ni. Nemělo cenu se s ní hádat. Obě jsme byly tvrdohlavé po otci, jen já se naučila, kdy má být ticho.
Adrielle se na chvíli zasekla, jelikož nečekala, že ji přestanu tak brzy odporovat.
„Jdu si ukrást zmrzlinu, dáš si taky?" Kývla jsem.
„Jasně, vem mi čokoládovou, ale tu čokoládovou, jak v ní jsou i ty kousky čokolády!" Upozornila jsem sestru přísně. Adrielle se na chvíli zamyslela a pak na mě ukázala prstem.
„Tak to ty vyžíráš zásoby čokoládový zmrzliny!" Nařkla mě a chodbou zněla její ozvěna hlasu.
„A kdo sis myslela, že to je? Snad ne táta." Uchechtla jsem se a já viděla, jak se Adrielle třesou koutky. „Hodím ty věci do pokoje a přijdu k tobě, dobře?" Adrielle kývla hlavou, nasadila si sluchátka a do rytmu hudby odskákala do kuchyně.

Dva dny utekly jak voda a já stála u sebe v pokoji a připravovala se na tu snobskou akci. Stála jsem ve spodním prádle před zrcadlem a snažila se zasponkovat vlasy, aby na nich seděla paruka. Po několika pokusech jsem se vykašlala na nějakou estetiku, prostě jsem přišpendlila, co šlo, nasadila paruku a potom ji ještě upevnila několika pinetkami. Paruka byla kvalitní, takže to vypadalo, že to jsou mé skutečné vlasy. Vzala jsem kulmu a lehce navlnila konce vlasů, které mi padaly na ramena. Následoval makeup, na kterém jsem se musela celkem vyřádit, aby mě vážně jen tak někdo nepoznal a nakonec nasadit čočky. I tak, přes tmavě hnědé čočky, mi trochu prosvítaly mé přirozeně zelené oči se zlatým kroužkem.
Jen jsem si povzdechla a natáhla na sebe jednoduché černé koktejlky, nasadila jsem na levou stranu jmenovku a vytáhla ze skříně černé lodičky se širším podpatkem. Pak přišli na řadu pouzdra. Jelikož šaty nebyly nijak extra dlouhé, musela jsem stehenní pouzdro dát hodně nahoru. Pouzdro mělo kolem do kola malé poutka, do kterých jsem naskládala malé a ploché vrhací nožíky. Přes ramena jsem si nandala popruhy, které jsem musela pořádně utáhnout, aby se nijak nehýbaly. Do podpažní kapsičky jsem dala ATAK Zoraki, sice se do něj vešlo jen šest nábojů, ale když jde do tuhého, tak je každá kulka dobrá. Do druhé kapsy jsem dala zavírací nůž. Sice jsem měla ještě volné pouzdro na zádech, ale cokoli bych do něj dala by bylo moc nápadné. Po zkontrolování popruhů jsem si nandala krátké černé sáčko a prohlédla se v zrcadle. Byla jsem celkem spokojená, ale cítila jsem se v tom všem divně. Nesnášela jsem převleky.
Do vnitřní kapsičky u sáčka jsem narvala všechny průkazy a papír, který potvrzoval mou pracovní pozici, jsem vzala do ruky. Stejně ho budu ukazovat jako první.

Dole stála Adrielle a s lehce zamračeným pohledem mě pozorovala.
„Copak? Nelíbím se ti blond?" Vyplázla jsem na ni jazyk a její zamračený pohled se ještě víc prohloubil.
„Nelíbíš se mi takhle vůbec." Odsekla. Ať už se má sestra chovala jakkoli, nikdy nezapřela svůj ochranitelský instinkt, kdyby měla v tomto domě nějaké slovo, tak by byla v opozici vůči mým aktivitám pro tento klan.
Jen jsem se na ni usmála a položila ji ruku na rameno.
„V noci se vrátím. Doufám, že na mě zbude dezert od večeře." Adrielle jen shodila mou ruku a rázným krokem šla ke schodům. Jen jsem si povzdechla, otočila se a všimla si, že nás ze dveří pozoruje otec, který byl ve smokingu. Mírně jsem nadzvedla obočí, protože by mě ani ve snu nenapadlo, že by se otec zúčastnil dnešní aukce. Všechny tyhle společenské události mezi klany nesnášel.
„Hodláš dohlížet na mou práci?" Řekla jsem nakonec. Otec pokývl hlavou a vyrazil mým směrem.
„Hodně štěstí dítě. Budeš ho potřebovat." Jen, co se otec otočil, protočila jsem očima a vyšla ven, kde na mě čekalo auto, které mě odveze na místo konání.

Místo konání bylo ohromné. Sice jsem měla nastudované plány, ale vidět to na živo, bylo přímo dech beroucí.
Kontrolou jsem prošla bez problémů. Na to, aby tihle lidé zjistili, že mám falešné doklady i potvrzení, by museli být sami padělatelé.
A tak jsem se s lehkostí dostala do víru stovek lidí a roznášení šampaňského.