25. kapitola

4.3K 220 1
                                    

Jen, co se za ním zavřeli dveře, jsem stejným směrem hodila flašku s whisky. Sklo se roztříštilo tisíce kousíčků.
„V den, kdy budu tvoje, skončí svět!" Škoda, že nejsem čarodějnice, abych mohla proklínat. Třeba by to vyšlo.
Natáhla jsem se do skříňky a vytáhla další flašku. Dala, jsem si loka a prohlížela jsem pokoj. Byl celkem podobný tomu mému, jen mi tu chyběl xBox, zmrzlina, zásoby filmů a moje knihovna.
S flaškou v ruce jsem se vydala ke dveřím, kde jsem opatrně přešlapovala kolem střepů. Otevřela jsem dveře a naproti mně stála má známá z časů mučení. Což bylo vlastně před pár dny.
„A, moje chůva." Usmála jsem se na ní a znovu se napila. Chůva lehce pokývla hlavou.
„Jmenuji se Amaris." To lehké zavrčení mi vážně neuniklo. „Pán mi nakázal vás hlídat." Nadzvedla jsem obočí, ale hned na to nasadila vítězný úsměv.
„Takže jsi moje chůva." Amaris si povzdychla. Mám pocit, že jí víc bavilo, mě hlídat jako mučící objekt.
„Toto tvrzení odmítám. Co pro vás můžu udělat? Pán nakázal, že máte být v pokoji." Odrecitovala jako poslušný vojáček. Tentokrát jsem si musela povzdechnout já.
„Chci jít ven." Amaris vyvalila oči a já jí v očích viděla, jak si připravuje monolog o tom, jak je to nepřijatelné, abych chodila ven. „V klídku, žádný záchvat ani křik nebude. Mám tohle." Zvedla jsem flašku v ruce nahoru, aby se na ni mohla podívat.
„I tak vám to nemůže dovolit, pokud chcete, můžete jít na balkón." Udělala jsem zamyšlenou pózu.
„Co bude asi lepší, když půjdu ven i s dozorem, nebo když vyskočím z balkónu a budu se tady procházet bez svojí chůvy. Ach, co na to asi Samael řekne, až zjistí, že nejsem v pokoji a moje chůva neví, kde jsem." V Amaris stoupal vztek a její oči začínali rudnout.
„Fajn, ale jen na chvíli." Odvětila nakonec příkře Amaris. Procházeli jsme domem, až jsme došli do chodby, kde se nachází sál, ve kterém se konalo klání. Prošli jsme kolem masivních dveří a pokračovali jsme až nakonec chodby, kde se nacházeli ocelové dveře na čip. Amaris zvedla svou kartičku zaměstnance a přiložila ji na panel, kde červené světýlko přebliklo na zelené a ozval se bzučivý zvuk. Amaris otevřela dveře a mě se naskytl pohled do zahrady, na kterou jsem viděla z oken při klání.
Zhluboka, jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Najednou, jako kdyby ze mě něco spadlo. Jeden z mála balvanů, který mě táhli dolů. Po dlouhé době jsem nebyla zavřená mezi čtyřmi zdi.
Vstoupila jsem na cestu, která byla vysypána malými kamínky a všude mimo cestičku byla krásná zelené tráva, květiny, keře, stromy. Těžko uvěřit, že tohle sídlo patří démonům. Šla jsem dál a pomalu zapomněla, že se za mnou plíží Amaris, jako tichý leč věčný stín. Došli jsme k šedé budově, byla to obyčejná přízemní budova, nakoukla jsem do okna a uviděla Samaela obklopeného mladými démony. Všichni na sobě měli cvičební úbory a všichni se učili bojovat.
„Tohle je ta práce, o které mi říkal?" Amaris přikývla.
„Pán osobně trénuje všechny nováčky, kteří chtějí pracovat pro náš dům." Musela jsem uznaně pokývnout hlavou. Na jednu stranu bylo obdivuhodné, že je cvičí sám. Na druhou stranu, když se něco posere, je jasné, že ho budou všichni slepě následovat, protože to on je cvičil, ne někdo z ostatních bodyguardů, ale sám nejstarší syn rodu Dagonů. V hrudi jsem znovu ucítila tupou bolest a hned na to si dala několik loků alkoholu, který jsem si nesla celou dobu sebou.
Amaris se na mě trochu vyjeveně dívala. Procházela jsem kolem oken, dokud jsem nenašla dveře. Amaris mě chtěla zastavit, ale to už jsem vstoupila do místnosti. Všichni přítomní se na mě okamžitě otočili. Včetně Samaela. Když se za mnou objevila Amaris, Samael se lehce usmál.
„Trénuješ si svojí osobní armádu?" Zeptala jsem se a tím odstartovala šepotání plné otázek, udivení, ale také urážek.
„Chceš se přidat?" Odfrkla jsem si a znovu se napila z flašky. Samozřejmě, proč odpovídat na otázku normálně, když můžete odpovědět jen další otázkou. Jeho armáda mi věnovala opovržené pohledy, věřím, že Amaris se tvářila stejně.
„Ale jistě, proto jsem se tě pokusila zabít, abych se mohla přidat k tvé infantilní armádě dětí." Všem začaly rudnout oči a mě bylo jasné, že i mě začaly zářit oči.
Všichni jeho studenti se napjali a já viděla, že několik z nich po mě chtělo skočit.
„Ach ano, myslíš ten nepovedený útok." Podotkl Samael. Z nevraživých pohledů se staly výsměšné pohledy a štěbetání o tom, že jejich pána by někdo takový zabít nedokázal.
„Ne každý den je posvícení. Říká se do třetice všeho dobrého, ne? Ještě mám dva pokusy." Usmála jsem se.
„Taková opovážlivost!" Vykřikla jedna studentka. Studentka se prodrala dopředu a na mém obličeji, se usadila překvapenost. Studentka byla malá, měla stejně stavěnou postavu jako já. Až na prsa, ona aspoň nějaké měla. Ale v obličeji vypadala jako víla, k čemuž pomáhaly i její blond vlasy a obrovské modré oči.
„Ta je tak roztomilá, můžu si ji vzít potom sebou?" Šeptla jsem k Amaris. Šepot neměl ten skvělý efekt tajemnost, jelikož místnost měla skvělou akustiku, takže to slyšeli všichni.
Z malé víly se stával čertík, už jen díky rudnoucím očím.
„Beatrice." Řekl Samael směrem k blondýnce. Beatrice ztuhla a podívala se na svého pána.
„Chci se s ní utkat, za to že uráží vaši čest, pane." Argumentovala s velkým odhodláním. Samael si odfrkl.
„Tím chceš říct, že si svou čest nedokážu ubránit sám?" Beatrice ztuhla a vymýšlela, jak jinak přesvědčit Samaela, že mi chce nakopat zadek. Jelikož vypadala vážně odhodlaně, tak jsem se ji rozhodla trochu pomoc.
„Jen ji nech, třeba se něčemu přiučí." Pokrčila jsem rameny.
„Beatrice je jedna z mých nejstarších studentek." Znělo to jako rada, nebo varování. Ale jestli si myslí, že hodlám bojovat jen technikou, tak se šeredně spletl.
„Takže už sis ji dokázal ochočit?" Nadnesla jsem, napila se z flašky a podala ji Amaris, která ji neochotně podržela. Studenti se začali přesouvat ke zdem. Já se začala protahovat a snažila jsem si nějak urovnat vlasy, ale pochybuju, že by mi tu někdo půjčil gumičku. Vlasy jsem si strčila pod tričko, ono se to sice nezdá, ale vlasy jsou dost často překážkou v boji, na jednu stranu se nedivím Amaris, že nosí ježka, ale i když jsou moje vlasy teď převážně bílé a šedé, tak bych se jich nedokázala zbavit. Teď jsem blondýnce záviděla její cop.
„Připravená dostat lekci?" Zeptala se Beatrice a já si, místo odpovědi, prokřupla krk.
„Lekci? Ale prosím tě, řekni mi, kdo z vás byl kdy v terénu a vážně někoho zabil?" To Beatrice zaskočilo a podívala se na Samaela, který nás pozoroval s kamennou tváří.
„Jako kdybys ty někoho zabila." Snažila se mě ponížit, ale co sama jsem řekla, že se něco přiučí, přeci ji neochudím.
„William Draydon." Řekla jsem jméno bodyguarda, kterého jsem zabila jako cvičný cíl, kvůli Samaelovi. A jelikož byl osobní strážce jednoho ze synů, nebyl to žádná nicka a určitě ho tu znali všichni. „Způsob smrti, několik bodných ran, ale fatální rána byla narušení krční tepny. Ach, a taky jsem mu vypíchla pravé oko, co si vzpomínám." Beatrice znervózněla a znovu se podívala na Samaela, který jen pokývnul hlavou. Když pohlédla zpět ke mně, její oči už přímo žhnuly. Takhle se mi to líbí. „Jen pro informaci, byl to jen cvičný cíl, protože ovládal stejný element, jako tady váš bůh a vládce." Ten sarkastický podtón jsem si bohužel nemohla odpustit.
Beatrice se na mě vrhnula. Vykašlala se na jakoukoli taktiku, nebo techniku, prostě se po mě vrhnula jako zvíře. Rychle jsem uhnula a při otočce jsem jí chytila za levou ruku a zkroutila jsem jí ruku za zády. Beatrice zavrčela a ohnala se po mě druhou rukou. Sakra, ta je ohebná. Ruku jsem ji pustila a zahnula jsem se do zadu. Alkohol mi sice moc nepomáhal, ale moje tělo bylo natolik vytrénované, že i kdybych byla totálně na šrot, tak si moje tělo bude pamatovat všechny reflexy. Všichni studenti ji podporovali. Samael tam jen stál se založenýma rukama a s lehkým zamračením nás sledoval. Jasně, konečně měl možnost mě sledovat, aniž by se musel vyhýbat mým útokům. Tak na to zapomeň.
Beatrice se po mě znovu vrhla a znovu se po mě napřahovala rukou, skrčila jsem se a vyčkala, než udělá ten jeden půl krok, došla přesně tam, kam jsem chtěla. Vyskočila jsem s napřaženou rukou nahoru a chytila ji pod krkem, celá ztuhla a díky mojí síle výskoku se do vzduchu nakonec dostala i ona, přendala jsem těžiště a začala jsem tlačit na její tělo, její tělo jsem přimáčkla k podlaze, obkročmo jsem si na ni sedla a držela jí ruce pevně u těla. Beatrice přerývaně dýchala a do toho na mě koukala s vytřeštěnýma očima. Sklonila jsem se k ní a usmála se.
„Lekce skončila, děvenko." Pustila jsem jí krk a vstala z ní. Došla jsem k Amaris a vzala si od ní flašku. Všichni těkali očima mezi Samael a Beatrice. „Má vyražený dech, kdyby to někoho zajímalo." Všichni stáli, dokud Samael znovu nepokynul hlavou. V tu chvíli se k ní sesypali naprosto všichni studenti v místnosti.
„Prosím, nezabíjej mě... Dám ti všechno... Mám rodinu.... Jen jsem plnil rozkazy....Řekni si kolik chceš.... Nezabíjej mě! Nezabíjej!" Hlasy v mojí hlavě se pořád ozývali a pořád nechtěli zmlknout. Napila jsem se z flašky, ale jen je to na chvíli ztišilo. Přesto neustávaly.
„Já jsem taky jen plnila rozkazy." Myslela jsem si, že si mluvím pro sebe, ale místo toho jsem mluvila nahlas a díky tomu se ke mně začaly otáčet hlavy. „JEN JSEM PLNILA ROZKAZY!" Křikla jsem a okna, která byla nejblíže, se roztříštila.
„Všichni vypadněte." Křikl Samael a pomalu se blížil. Snažila jsem se vypít celou lahev, ale Samael ji odhodil a rozbila se o zeď.
„Chceš mít otravu krve, nebo co?!" Chytil mě za ramena a pořádně se mnou zatřásl.
„Chci, aby byly ticho! Chci, aby konečně zmlkli! Jsou mrtví, tak proč nejsou ticho!" Moje tělo se začalo třást, jako kdyby se něco chtělo dostat ven. Samael jen tak tak uhnul, před mým křikem, který se dral dopředu a ničil vše, na co narazil.
„Ovládni to, Rivo." Samael za mnou cítila jsem jeho dech na mém krku a jeho ruce na mých ramenou. Křik zeslábl. Moje tělo zaplavili endorfiny a únava. Opřela jsem se zády o Samaela a zrychleně dýchala. Křik přešel v kvílení, a i když jsem se snažila, pořád jsem se nedokázala úplně ztišit. Mě samotné to přišlo drásající a to jsem na to byla zvyklá od matky a sestry. Nechápu, jak tu může sedět a říkat mi chlácholivá slova. Nakonec i kvílení přestalo, moje hlasivky na to nebyly zvyklé, takže nakonec vypověděli službu, stejně jako moje tvrdohlavost.
„Můžeš chodit?" Zeptal se Samael. Pokývla jsem hlavou. Samael mi pomohl se postavit a předal mě Amaris.
„Odveď ji, pak přijdu." Amaris potvrdila přijetí rozkazu a vedla mě pomalu do mého pokoje. Hlavou se mi honilo snad milion myšlenek, hlasů, ale také obav. Takhle to se mnou bude napořád? Budu poslouchat ty, co jsem zabila a budu z toho pomalu šílet? Jen jsem si odfrkla a pokračovala dál chodbou spolu s Amaris, která kupodivu ani neměla žádné poznamky.

Královna SmrtiKde žijí příběhy. Začni objevovat