6. kapitola

4.4K 214 2
                                    

                 

Večeře byla výborná, aspoň co se týče jídla. Ale tichá atmosféra by se u nás dala krájet. Adrielle se ji snažila prolomit, ale po nesouhlasném zabručení otce, toho nechala.
„Jak jsi na tom s Aaronovým vrahem, drahý?" Zeptala se z ničeho nic. Matka se do podobných situací nikdy nevkládala, takže do mě Adrielle musela drcnout, abych opět zavřela pusu.
„S Rivou na tom už pracujeme, nemusíš mít obavy." Matka přikývla a podívala se na mě, pak na Adrielle a zpět na mého otce.
„Jelikož bylo posledních pár dní u nás velice pochmurných, ráda bych vám všem oznámila jednu novinu." Otec odložil příbor na talíř a s překvapením se podíval na matku.
„Novinu? A jakou?" Zeptal se s nadšením můj otec.
„Budeme mít dalšího potomka, drahý." Matka se na otce usmála a chytila ho za ruku. Otec, i když už slyšel dvě oznámení o tom, že bude otec, se nezmohl ani na jedno slovo.
„To je skvělý!" Vykřikla Adrielle a já nadskočila na židli. „Třeba budeme mít konečně brášku. Neber si to osobně, Rivo. Jsem ráda, že mám malou sestřičku, ale stejně by to bylo super mít malého brášku." Ano, všichni by byli nadšení, kdyby se narodil mužský dědic, který by zdědil tento klan.
„Jak dlouho?" Dostal nakonec ze sebe otec.
„Tři měsíce." Odpověděla jsem za matku.
„Jak to..." Matka se překvapeně začala ptát, ale uprostřed věty zmlkla a lehce se začervenala. Ano, všichni tři si pamatujeme scénu s otcovým pracovním stolem.
„Už se ví, co to bude?" Matka jen zavrtěla hlavou a otec chápavě pokývl hlavou. Všichni byli nadšeni, ale já jsem stále nedokázala z hlavy vyhnat myšlenky na Aaronova vraha.
„Omluvte mě." Řekla jsem nakonec a vstala od stolu.
„Kam si myslíš, že jdeš?" nařkla mě Adrielle. „Tohle se musí oslavit." Otočila jsem se na ně a viděla, jak na mě všichni zírají.
„Já budu oslavovat, až zabiju toho hajzla, který si dovolil zabít někoho z naší rodiny." Řekla jsem chladným hlasem, a odešla z jídelny.
Ještě než jsem zavřela, slyšela jsem gratulace mé sestry a Annie.

Do konce týdne zbývalo jen pár dní a já je všechny zaplnila pilným tréninkem, o kterém jsem si myslela, že se postará i o to, abych nepočítala každou minutu, do neděle.  V sobotu večer jsem to nevydržela a napsala Nicovi, že se sejdeme v klubu.
Otec, byl pryč a Adrielle teď stejně trávila všechen čas s matkou, takže by mě teoreticky neměl nikdo postrádat.
Opět, jsem se vyplížila tajným vchodem a došla do baru, kde jsem minule potkala toho nabubřeného imbecila.
Byla teplá jarní noc, takže jsem na sobě měla jen volné šedí tílko a černé kraťasy, které kdyby byly jen o pár centimetrů kratší, daly by se považovat za díl plavek. Kdykoli to šlo, upřednostňovala jsem kalhoty nebo kraťasy. Jsou praktické, mají kapsy, kam se občas vejde nepřeberné množství věcí.
Nico, na mě čekal před klubem a jen, co mě spatřil, nasadil svůj vlčí úsměv. Když jsem k němu došla, chytil mě za zadek a přitáhnul si mě k sobě k polibku.
„Jsem rád, že ses ozvala, už jsem myslel, že si tě budu muset najít." Jen jsem protočila oči a polibek mu oplatila.
„Věř mi, Lassie, to by se ti nepodařilo." Usmála jsem se na něj. Nico, mi položil ruku na bok a šli jsme opět na začátek fronty, kde nás vyhazovač automaticky pustil, jelikož je Nico v našem světě dost známý.
„Co si dáš k pití?" Optal se mě Nico, když jsme došli k baru.
„Vodku. A radši dvojitou." Nico nadzvedl obočí, ale objednal mi, oč jsem si řekla.
„Špatná nálada?" Vzala jsem si od barmana pití a vypila ho do dna. Položila jsem skleničku na bar a podívala se na Nica.
„Jo a chci, abys mi ji zlepšil." Uculila jsem se na něj, protože jsem cítila příjemný hřejivý pocit od alkoholu.
„Na to jsem přeborník." Samolibě se usmál a sám si usrkl ze své skleničky. Nenápadně jsem protočila očima. Ano, přeborník. Tak maximálně na své ego. Nico nebyl špatný člověk. Jen byl dost naivní a egoistický. Což ho dělalo lehce zranitelným. Mít sílu a postavení nebylo v tomhle světě všechno. Chtělo to i mozek.
„Tak se předveď přeborníku." Vzala jsem Nica za ruku a táhla do davu lidí na taneční parket. Otočila jsem se k němu zády a jeho ruce jsem mu položila na své boky. Začala jsem se pomalu vlnit do rytmu hudby. Při tom jsem se mu začala lehce třít o rozkrok a on mi zavrčel do ucha. Zaklonila jsem hlavu dozadu a on mě začal líbat na krku a jeho ruce se začaly pohybovat po mém těle.
Svými rty, se zastavil u mého ucha, které mi zlehka skousl, a mé tělo sebou škublo. Nico se jen zasmál.
„Nepůjdeme ke mně?" Zašeptal mi nedočkavým hlasem. Otočila jsem se na něj a dala mu ruce kolem krku, ale před mou odpovědí mě zastavil cizí hlas.
„Nico, co ty tady? Zase sis sem přivedl novou kurvu?" Možná nebyl zas tak cizí. Ten hlas patřil tomu, arogantními kreténovi z minula. Celá jsem se napjala.
„Copak Samaeli? Závidíš?" Zazubil se Nico. Samael se jen hlasitě zasmál.
„To tak. Ale zadek má pěknej, to musím uznat. Co nás aspoň představit?" Začala jsem panikařit, proto mě nenapadlo nic lepšího než se vymluvit, že potřebuji na toaletu. Spustila jsem z Nica ruce a šla od nich pryč, aniž bych se ohlédla.
„Je trochu stydlivá." Uslyšela jsem Nica a jen zavrtěla hlavou. Jen, co jsem byla z dohledu, jsem se vytratila k východu a upalovala rychle domů.

Královna SmrtiKde žijí příběhy. Začni objevovat