Osobní Asistentka (Rok vydání - 2017)

*19* Dominik #2

AHOJTE!
Tak jak jsem slíbila (někomu v komentářích - ať to byl kdokoli, věnuji ti teď tuto kapitolu, protože jsi mě osubko vytrhla že spánku smrti podobnému a já dokončila kapitolu) kapitola je tu! (Meh meh, chtěla jsem zveřejnit, ale Wattpad mě nepustil )

Užijte si ji a já budu ráda za komentáře a hlasy (dejte mi hvězdičku prosím 😅)

Budu se snažit psát další kapitolu, ale čeká mě moc moc testů tak snad zvládnu.

MyLady

Bylo to k nevydržení. Ty pohledy, to šeptání. Odjakživa nesnáším nemocnice a o to víc nesnáším pohotovosti. Proklínal jsem se od chvíle, kdy se Laura za zápěstí chytila, ale teď v tom vidím mnohem víc než jen tu chvíli, kdy jsem se rozčílil. Nepustili mě s ní dovnitř, takže sedím venku, v předraženém obleku a lidí co tu sedí se na mě dívají jak na vraha. Ani nevím co Laura řekla, jestli náhodou pro mě nejede policie za násilí na zaměstnanci. Přece jen daleko od pravdy to rozhodně není. Vyskočil jsem na nohy když se dveře otevřely, polil mě studený pot, ale hned na to jsem se zase usadil, když jsem zjistil že je to ta malá cácora se zlomenou nohou, která šla dovnitř před Laurou. Začal jsem si podupávat nohou.

"Ehm.." odkašlání. Že bych někoho rušil? Zvedl jsem hlavu a zadíval se do těch jejich nádherných očí. Ruku měla zavázanou obynadlem a držela si ji na hrudi. Opět jsem se postavil a otevíral pusu, abych mohl něco říct, ale slova nevycházela. "Naštěstí to nic není, jen trochu pohmožděné. Díky, že jste mě odvetl, pane Greene." Pronesla tím neutrálním monotónním hlasem, přísahal bych že mě polil studený pot. "Ano dám si příště pozor, ale já ten šanony neviděla. Vím že už u vás nepracuji a že máte už hodně problémů kvůli tomu, že jste mě vezl sem, ale odvezl by jste mě domů?" Zeptala se a já beze slova kývl. Nasledujících několik minut bylo zvláštních, řídil jsem svoje auto a nemohl se rozhodnout co myslela slovem domů. Vím že chtěla zpět svůj byt, ale já nebyl ochoten ji pustit z dohledu. Nemohl jsem a nechtěl jsem ji pustit. Proto jsem jel rovnou k mé vile.

"Chtěla jsem domů."

"Tohle je tvůj dům - nebo min. Jeho část."

"Ne tohle je tvůj dům. Já bydlím v bytě ve městě."

"Co z toho udělat náš dům." Otočil jsem se na ni. Ta slově že mě vypadla jen tak bez varování a já teď sledoval její překvapený výraz. Chtěl bych vědět co si zrovna myslí. Co se jí honí hlavou.

"Přestaň s tím." Dodala tiše a vystoupila z auta. Když mířila ke vchodu opřel jsem se o volant a hleděl na ni. Byla to nejúžasnější osobnost jakou jsem mohl najít.

Flasback:

"Je mi jedno jak to uděláš, dostataň ji sem!"

"Dominiku, neblázni. Nemůžeš si jen tak někoho proti jeho vůli nastěhovat do domu!" Oliver měl na vše svoje vlastní specifické názory. "Nemůžeš!"

"Věř mi že ano. Stačí jeden jediný podpis a můžu ji mít jen pro sebe."

"Nemůžeš člověka vlastnit, takhle to nefunguje. Nemůžeš se jí dvořit jinak?"

"Ne." tvrdil jsem zabedněně. Bylo mi jedno jaké následky to bude mít. Jakmile mi dá podpis, bude moje. A nic se nezmění.

"Podle kolegů je Laura zásadový člověk. Nikdy nepřipustí, aby.."

Jak moc se tehdy můj bratr spletl. Připustila to, tedy nevědomě, já se neudržel a stalo se to. Prostě jsem to udělal a přes to všechno co se mezi námi stalo teď stojí u dveří a jen tak je odmyká. Daleko ode mě. Je odtažitá a snaží se dostat na vyšší pozici ve firmě. A pak mi to došlo!
Je to fascinující žena, která nese své bolesti hrdě na svých ramenou a to je na ní to obdivuhodné. Je jiná, zvláštní, ale naprosto skvělá. Chytrá a vynalézavá. Ona nepatří do kanceláře na vysokou pozici. Nepatří za stůl s papíry jako já. Patří jinam. Urychleně jsem vystoupil z auta a zamířil k domu. V hlavě jsem měl tisíce myšlenek, ale jen jedna byla ta správná. Jen jedna jediná se snažila upoutat ty ostatní a sesmolit správnou větu. "Lauro počkej." Neotocila prošla dveřmi a já jí následoval abych ji následně zastavil u dveří jejího bytu. "Jen jednu otazku, Lauro, jednu jedinou."

"CO?!" Otočila se na mě a já v tu chvíli ztratil veškeré myšlenky, které mě doposud stačily napadnout. Vše co jsem chtěl říct bylo pryč.

"Jsem idiot. Strašný idiot. Snažil jsem se tě vlastnit, protože jsem si myslel, že mě to dostane k tobě blíž." Odmlčel jsem se, zatím co ona zvedla obočí a ruku si dala v bok. "Mrzí mě to, vážně ale musím se zeptat.. Proč se snažíš dostat na pozici ředitelky, když jsi tak nadaná?" prealapla z nohy na nohu a strčila klíček do zámku. Otočila jim a otevřela dveře bytu.

"Taky mám pro tebe otázku, Dominiku." Pronesla aniž by se pokusila odpovědět mi. Uvnitř mě to zabublalo, protože mě tenhle typ odpovědi vytáčel, ale mlčel jsem jen jsem kývl, aby mluvila dál. Ona místo odpovědí vkročila do bytu, v klidu sundala boty na jehlách, kabelku položila na botník a upravila si účes v zrcadle. Sledoval jsem ji s napětím a čekal na její otázku.

"Co je to za dotaz?!" vrhl jsem na ni tázavým pohled a ona se konečně otočila mým směrem. Na její tváři se objevil mírný úsměv, ale v očích jsem zahlédl nejistotu. Vypadala jakoby přemýšlela, jak nejlépe svůj dotaz podat.

"Dominiku, musíš odpovědět pravdivě, slib to." zvedla prst jak dirigentskou hůlku a já poprvé ve svém životě zase cítil ten pocit, kdy musím říct skutečnou pravdu jinak nikdy nebudu moct žít s klidným svědomím. Nadechla se, ale místo slov přišel výdech. Kývl jsem hlavou na souhlas. "Miluješ mě, Dominiku?" Slova mi rezonovala v uších jakoby se zaseklo CD v přehrávači. Skoro jakobych padal do hloubky a nemohl se zachytit pořádného stébla. Tahle otázka, že má být odpovědi na moji otázku? Byl jsem zmatený, ale moje myšlenky ký to zabralo jen na pár vteřin. Kdy jsem ji němě hleděl do tváře a chystal se odpovědět to jedno slovo, které náš spor nejspíš navždy rozsekne..