Osobní Asistentka (Rok vydání - 2017)

*18* Blázen

Zdravíčko a omlouvám se. 

Jsem hrozná co se týče psaní, viďte? Jako lenochod :D
Každopádně nová část je tady a mě zajímá váš názor! 
Komentujte, nechte mi tu hvězdičku a podobně.

Mám tu i nabídku pro jednoho/dva/tři z vás! Vím, že to tu moc lidí nečte, ale už delší dobu uvažuji o společném projektu.
Připravuji nový cyklus příběhů, kde bude záležet na vás co se v dané kapitole má stát. Budete řídit život dívky, taková "hra na bohy". 
Napište mi do soukromé zprávy, kontaktujte mě, pokud máte zájem být součástí nové story!

MyLady 

Dívala jsem se do těch studených modrých očí, bylo ticho. Navzájem jsme mohli slyšet svůj dech, tlukot srdce. A to moje tlouklo jako nikdy předtím, hněvem. Hněvem protože tenhle ten prašivý chlap si jen tak nakráčel do mého života a všechno jen tek zničil. Úplně všechno. Moji čistou stranku, moji neposkvrněnou snahu něco dokázat. Dal mi nálepku, žena co má všechno jen díky muži. Díky tomu že mu roztáhla nohy. Proto jsem ta slova na něj vyprskla. Proto ho nenávidím. Ale on ví že je to lež, protože nemůžu nenávidět člověka jako je on. Ale nemůžu ho ani milovat. Dělá z mého života stupidní klišé, volbu mezi dvěma muži, asistentku boháče. Rozhodně mu nemůžu nic z toho dát.

"Lauro.." zahřměl jeho hlas, věděla jsem, že musím něco udělat. Něco co ho vytočí a naštve. Chci ho naštvat, tak moc jako štve on mě. Chci aby musel v mé přítomnosti trpět, ale nemám na to sílu. Umírám se zápěstím v jeho sevření, nic nepomáhá k vysvobození. "..sakra tak se uklidni Lauro!" okřikne mě. Ustala jsem v pohybu. Mé zápěstí nepříjemně bolí jak ho tiskne. "Proč jsi to udělala? Proč jsi mě poslala na schůzky samotného?" Odmlčel se. "Způsobila si zmatek, bez tebe není vše přesně vysvětleno." pokračoval a já na něj tiše hleděla. Nemůže být tak neschopný aby to beze mě nezvládl. Jsem jen ubohá asistentka, která jen poskakuje jak cvičená opice. Nemám chuť to poslouchat. Znovu škubnutí zápěstím a rukou mi projede ostrá bolest a do očí mi vhrknou slzy. Už jsem měla ruku zlomenou. Kdysi když jsem pracovala u Wellera. Tehdy jsem podobně škubla zápěstím abych se dostala z podobného sevření. Teď jsem Dominika nenáviděla ještě mnohem víc. "Lauro!" Nebyl to ten samý vyrovnaný hlas jako doposud. Naopak, zněl jako úplný opak. Otevřela jsem oči, které jsem při bolesti zavřela a zahleděla se na něj. Díval se na mě tak vyděšeně. Pane bože co jsem to říkala o studených modrých očích? Bolest ze zápěstí znovu vystřelila do celé paže. Sykla jsem a do očí se mi draky další slzy. Co jsem to za ženu? Kam se podělo moje já nezávislé na tomhle idiotovi.

"Chci do nemocnice." Řekla jsem to až příliš pevným hlasem, sama jsem se překvapila. Zdravou rukou jsem se chytila za bolavé zápěstí. Vím jak to bude vypadat když tam přijedu a byl to ten vítězný moment na který jsem se těšila. Mocný Dominik zcela pošramocen násilím k ženě. Dívala jsem se na něj a mračila se na jeho vyděšené oči. Pomohl mi vstát. Podpíral mě jakobych si zlomila nohu. Jeho ruce svíraly můj pas a on na mě jen hleděl. "Chci jet do nemocnice, hned!" Zopakovala jsem netrpělivě. Přišlo mi jakoby mě neposlouchal. Jakoby ani nevěděl co mu říkám, nerozumí mi snad? Jeho hlava ztěžka dopadla na moje rameno a já zůstala v šoku. Sama jsem si sevřela zápěstí až jsem zkřivila obličej - zabolelo mě to. Jen tak jsme stáli a on opíral svoje čelo o moje rameno. Rozhodně to bylo divné, jak se předemnou mocný Dominik hrbil. A pak jsem si vzpomněla na jeho odevzdaný výraz, když mi pokládal otázku jestli on nebo Oliver. Na jeho sebevědomý pohled když to ráno slyšel můj hovor s Tamarou a na tu starost se kterou mě sledoval když mi bylo špatně. Tenhle člověk rozhodne vůbec neví co dělá, neví ani co chce.

"Jsem blázen, Lauro." Konečně promluvil. Mlčela jsem, rozhodně jsem s ním souhlasila o tom žádná. Ale nechápala jsem ho - proč zrovna blázen. Proč ne idiot, imbecil, vůl.. bylo tolik možností jak ho hanlivé pojmenovat. "Lauro.. poslední roky, od chvíle kdy jsem tě viděl v kanceláři jsem se snažil Wellera zničit. Zničit natolik aby musel odstoupit, abych ho mohl vyhodit jako neschopného. Chtěl jsem tebe.. " odmlčel se a stisk kolem mého pasu zesílil. Stále jsem mlčela. "..tebe na jeho místě, abych mohl mluvit s tebou ne s ním. Jenže ty jsi pak dala výpověď a zkomplikovala to.. Nevydržel jsem, když jsi byla tak blízko.." mluvil a mluvil a mluvil. Já poslouchala, tedy alespoň nějakou chvíli jsem vážně poslouchala co říká. Ale pak se mi zatmělo před očima a já neviděla ani vlastní špičku nosu. Jeho slova se zavrtávala hluboko do mojí mysli a postupně se dostávaly hlouběji a hlouběji do mého nitra.  "..nevydržel jsem a nevydržím, jsi jen moje a nikoho jiného. Nezvládám dělit se o tebe s kýmkoli. Šílím když mi nestojíš po boku, když se tě nemůžu dotknout. Šílím z představy, že mě nenávidíš a chceš ode mě utéct. Nedovolím ti to. Nikdy. Zešílel bych, kdybych tě nemohl mít u sebe." Trvalo to věčnost, než jsem ze sebe dostala nějaké slovo a to co ze mě vyšlo nebylo ani zdaleka to co jsem chtěla říct. 

"Jsi idiot! Hlupák a imbecil. Majetnický arogantní kretén.." pokračovala jsem rozhořčeným tónem a svírala si zápěstí. "..ale i přesto mám pro tebe slabost." Ten pohled štěněte. Ten úžasný modrý pohled, těch dvou nádherných očí si mě uzamkl v sobě a nechtěl mě pustit ven. Naklonil se ke mě, aby mě políbil, ale já mu položila ruku na ústa. "Slabost." zopakovala jsem. "Je to jen má slabost. Mám podmínky."

"Dopředu souhlasím." jak může tenhle chlap mít tak úspěšnou firmu, když hned souhlasí? Blázen. Znovu se naklonil a já jej znovu zastavila. 

"Ne, Dominiku." zakroutila jsem hlavou a odstoupila jsem od něj o pár kroků. "Moje podmínky.." odmlčela jsem se a stiskla své bolavé zápěstí k hrudi. "Dám výpověď a odstěhuji se z tvého domu. Chci zpět svůj byt - vlastně raději ne, je děsivé jak se to všechno předělalo k tobě. Zařídím si nový.. " věděla jsem, že chce něco namítnout, ale nenechala jsem ho ani začít. "Zúčastním se výběrového řízení, sestavíš porotu, ale sám se zdržíš hlasování, aby to bylo fér." Dokončila jsem a stáhla ruku k tělu.

"Vše?"

"Ne." zakroutila jsem hlavou. "Celou tu dobu se mnou nebudeš v kontaktu. Vůbec!" 

"Pak?"

"Co pak?"

"Pak tě můžu kontaktovat?"

"Pak budeš muset. Budu řídit jednu z tvých firem." oznámila jsem mu. Věřila jsem si, že to výběrové řízení vyhraji, ale chtěla jsem ho vyhrát čestně. Bez jeho pomoci a přičinění. Teprve potom se budu moci rozhodnout, jaký typ slabosti k Dominikovi cítím. Do té doby - ho nechci ani vidět.