The Klaine Wizarding Story (HPFF) (GleeFF)

12.

Možná si to pouze vymyslel. Celá tahle situace se zdála naprosto absurdní. Nad hlavou mu poletoval zasmušilý mráček. Cítil, jak se naplňoval, věděl, že každou chvíli praskne a ledový déšť mu spadne za krk. Jak se mohl Kurt jen tak se Sebastianem rozejít? Chodil s ním už několik měsíců, to za celou dobu nic necítil? Žaludek se mu začal obracet, určitě se pozvrací. Právě teď a tady na tomhle zvláštním obrazovém místě.

„Cože?" Stále nedokázal vnímat čas, jak dlouho tam jen tak stál a koukal do blba? Konečně se zaměřil na pár očí před sebou. Viděl v nich novou emoci. Zorničky prudce rozostřené, naprosto překrývaly tu oceánovou barvu, která vždy z jeho očí zářila jako tisíc vánočních světélek. Mladistvé starostlivé vrásky se mu nakrabatily na čele. Jeho dech se zadrhl, jednou se nadechl, pomalu, trhaně. Štiplavý pocit v hrudi se linul do celého těla. Byl si jistý, že mu tam někdo zapíchl stovky jehel. Každou pomalu a bolestivě. V jeho plicích pomalu nezbývalo místo na kyslík. Na svých tvářích ucítil příjemně hřejivý dotek. Kde že to byl? Jistě, byl s Blainem, byl v bezpečí. Stále však nedokázal popadnout dech. Proč? Musel pryč, někam daleko, od všech. Nerad utíkal od problémů, ale už jich bylo dost.

„Já...já..já." Každé další slovo bylo čím dál těžší vyslovit, ani nedokončil větu. Najednou nemohl otevřít oči. Tma. Znovu ho obklopila, zase byl sám.

„Kurte! Poslouchej mě." Zdálky se ozýval známý hlas. Měl by ho poslouchat?

„Půjdem za Sebastianem a všechno vyřešíme. Pak se s tímhle nebudeš muset zabývat."

„Myslíš to vážně?" Kurt nepatrně natočil hlavu.

„Naprosto."

„Dobře."

----------

„Santano, hned to vyklop," Finn nevrle zavrčel, obličej k ní měl blíž, než by bylo vhodné. Pěsti měl pevně stisknuté, nehty se mu bolestivě zarývaly do dlaní. Cítil, jak se mu tam tvoří hluboké rýhy. Už dlouho věděl, že se rodiny Hummelů a Hudsonů spojí. O Vánocích se to akorát potvrdilo. Burt ho požádal o svolení. Svolení žádosti o ruku jeho mámy. A Finn víc než rád souhlasil. Carole takhle šťastná už dlouho nebyla a chtěl to tak udržet. Pokud to znamenalo manželství s Burtem, byl s tím naprosto v pořádku. Tím pádem si moc dobře uvědomoval, jaký mezi sebou budou mít s Kurtem vztah. A i když se snažil, nedokázal ho brát jako jen tak ledajakého člověka. Teď byl součástí jeho rodiny, a pokud se mu něco stane, je ochoten ho chránit.

„Finne!" Proud jeho myšlenek se zastavil, když na něj zmijozelka zařvala. Vrátil k ní pozornost.

„Sedni si." Udělal tak, stále z ní nespouštěl oči.

„Jeden ze Smythových kamarádů nás pustil do jeho pokoje, říkal něco o tom, že toho má dost a nehodlá ho v tom podporovat. Myslím, že na Kurta žárlil nebo co."

„Vrať se k tématu."

„Klídek obříku." Na chvíli se odmlčela a z kapsy hábitu vytáhla malou lahvičku.

„Našly jsme tohle."

„Co to je?"

„Čuchni si k tomu," řekla mu, Finn se k tomu tedy naklonil, do nosu ho udeřila silná vůně, až se mu z toho zamotala hlava.

„S trochou štěstí to nebude působit." Zase ji zavřela. „Jako co to voní?"

„Nějaká bylina?"

„Přesně. Levandule."

„Co to znamená?"

„Nejdřív jsem si nebyla jistá, jaký lektvar voní jako levandule." Udělala dramatickou pauzu a poté vytáhla papír, který očividně nedávno odněkud vytáhla. Finn si ho převzal do rukou, nevěřícně na to hleděl. „Čím víc je zápach silnější, tím víc je lektvar účinnější."