Potřeba dýchat

46.

,,Říkal jsem ti ať se mi koukáš do očí!!"
Vlepil mi facku, připomnělo mi to můj odjezd z léčebny.
Podívala jsem se tedy jeho směrem, v mých očích mohl zahlédnout strach. Opravdu jsem se jej bála, stačilo vidět ty záblesky v jeho zelených očích a věděla jsem, že to bude zlé.
,,Dnes můj otec volal tvým rodičům, dohodli se na podmínkách. Když otci přenechají společnost, celou síť pekáren po celé Paříži, a už nikdy ho nepovedou před soud, budeš moct jít s nimi domů. Jakmile, ale nedodrží podmínky, zemřeš."
,,T-ty bys mě zabil?"
Jeho oči zjemněly, dřepnul si ke mně, naše oči teď byly ve stejné úrovni. Pohladil mě rukou po tváři, děsil mě. Chtěla jsem křičet, ale byla jsem vyčerpaná.
,,Tebe? Nikdy bych tě nezabil Mari, jsi moje všechno. To kvůli tobě to dělám, teď tu jsem s tebou a to je hlavní. Jsme spolu, jak to mělo být. Pokud tví rodiče budou moudří, zůstane to tak, budeme spolu navždy. Jestliže tví rodiče cokoliv zkazí, nebudu mít bohužel jinou možnost."
Můj dech se při jeho slovech ještě zrychlil.
,,Líbí se mi když se mě bojíš, dodává mi to sílu."
,,T-ty bys mě opravdu zabil? Copak pro tebe nic neznamenám?"
,,Myslím, že ti to už dávno došlo beruško."
Odtrhla jsem oči od těch jeho, nemohla jsem se na něj déle dívat, při pohledu na něj jsem dostávala panický záchvat.
Snažila jsem se od něj couvat pryč, ale za mnou byla jen kovová tyč.
,,Řekni, jak moc se mě bojíš?"
Mlčela jsem a odevzdaně opět sledovala jeho oči, byly neoblomné jako skála.
,,T-to nejde vyjádřit slovy."
,,Snaž se."
Bylo ticho, jen venku foukal vítr a rušil to mučivé ticho.
,,Mám z tebe panickou hrůzu Adriene. Neměla bych kdybych tě kdysi nemilovala, ale stačí na tebe jen myšlenka a mým tělem projede záchvěv strachu."
,,To zní dobře, ale je to málo, nestačí mi to. Chci, aby ses mě bála ještě víc, chci aby ses v mé přítomnosti klepala strachy a odtahovala se ode mě, chci aby ses na mě bála byť jen podívat, abys nemluvila a jen trpěla v tichosti. Chci, abych tě strašil ve snech kdykoliv usneš. Stanu se tvojí noční můrou."
Pak mě praštil, pořádně a silou až mě z toho zabrněla tvář. Ani jsem nesykla bolestí, neměla jsem sílu.
I když bylo otevřené okno, upadala jsem do bezvědomí, bylo těžké se nadechnout.
Když jsem myslela, že skončil, kopnul mě silně do břicha.
Hlasitě jsem se nadechla a vykulila na něj oči, bylo mi špatně, ale to mu bylo jedno.
,,Tohle mě těší, působit ti bolest jinou než psychickou."
Začala jsem kašlat, nemohla jsem se nadechnout, dalším kopancem do hrudi mi vyrazil dech.
Začala jsem lapat po dechu, snažila jsem se do svých plic vehnat vzduch, nakonec se mi to podařilo, zakašlala jsem. Dusila jsem se v náhlém záchvatu kašle až mi z úst vytekla krev. Její nechutná pachuť kovu na jazyku mě přímo pálila v ústech.

Když se Adrien připravil k dalšímu útoku, kryla jsem se pažemi, byl to instinkt, ale úder nikdy nepřišel.
Utřela jsem si krev do košile a dál si kryla hlavu pažemi.
V této pozici jsem byla ještě dlouhou dobu po tom co odešel.

Zdravíčko😏
Také vám v hlavě přímo řve hlas ať si Adrien pospíší?🤔😵 a to vím jak to dopadne lidi.

Mám pro vás zprávu, hádám, že asi špatnou. Vypadá to, že do konce zbývá asi 8 kapitol, s epilogem 9, ale nejsem si jistá jestli ho napíšu. Jen abyste věděli😊❤

Pěkný úterý💖 a státní svátek