Potřeba dýchat

14.

Stále jsem držela jeho vlasy a vytrvale čekala až přestane zvracet. Přitom jsem musela trpět jeho poznámky jak střízlivěl.
,,Jsem debil! Proč já to chlastal všechno dohromady."
Jeho tělo se třáslo zimou a naprostým vyčerpáním.
Bylo mi ho v tu chvíli líto.
,,Mám dost."
Začal se zvedat, ale hned si zase přisedl ke koši a naposled se nadávil.
Oddechla jsem si, musel mít žaludek tak velikosti slona, protože to co dnes šlo ven, nemohl obyčejný člověk vypít.

Nyní byl na něj žalostný pohled. Třepal se zimou, seděl na zemi se zbytky čehosi na bradě, vlasy zvláštně rozcuchané jak jsem je držela a prázdný pohled do blba.
Poklepala jsem mu na rameno.
,,Adriene už dobrý?"
Pomalu se na mě podíval a přikývl.
Začal vstávat, ale bylo vidět, že to není v jeho silách. Jednou rukou se opíral o zeď a druhou rukou o mě až jsem málem spadla na zem.
,,Musíš dojít do postele. Zvládneš to?"
,,A-asi jo."
Připadala jsem si jak někdo, kdo vede důchodce v domově s pečovatelskou službou.
Adrien si pomalu lehl do postele a já použila jeho koš jako nádobu na případné zvracení, pro jistotu.
Chystala jsem se k odchodu, přeci jen bylo pozdní odpoledne a já měla v plánu napsat rodičům.

Otočila jsem se, ale on mě chytil za ruku a odmítal pustit.
,,Copak Adriene, budeš v pořádku. Přijdu tě zkontrolovat."
Zavrtěl hlavou.
,,Prosím Mari, zůstaň." Byl to hlas čistého zoufalství.
,,Adriene nic se ti nestane, budu vedle."
,,Zůstaň prosím."
Jakoby najednou neuměl žádná jiná slova.
Povdechla jsem si a sedla na gauč.
,,Dobrá, chvíli tu s tebou ještě budu."
Přikývl se spokojeným výrazem.
,,Jsem idiot Marinette, namíchal jsem to všechno dohromady, protože jsem dlouho nepil. Omlouvám se ti, musela jsi být u něčeho, čeho tě je škoda. Já tě okrádám o pěkný život Mari. Ty jsi hodná a nezkažená a já? Feťák s mizivou budoucností."
,,To není pravda Adriene, vždycky to můžeš změnit."
On však už vrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.
,,Ne."
,,Adriene a proč jsi pil? Co tě na tom tak láká?"
,,Rosaline donesla nějakej drahej rum a vodku. Pozvala nás ať si nalijem."
Neslyšela jsem ho a šla si sednout k němu na postel. Sedla jsem si do tureckého sedu a sledovala jeho bledý obličej.
,,Zase jsem tě zklamal Mari, už po druhé. Slíbil jsem ti, že spolu doděláme projekt a místo toho jsem se opil s Ninem, Alyou a Julekou ve sklepě."
,,Času dost Adriene, teď bys měl spát."
Znepokojoval mě jeho bledý obličej, propadlé tváře a černé kruhy pod očima.
,,Já nechci."
,,Jsi unavený a napůl opilý, potřebuješ se vyspat."
Položil mi dlaň na moji ruku.
,,Nemůžu spát, bojím se usnout. Vždycky když zvracím, mám noční můry."
,,Je ti sedmnáct Adriene, trochu se vzchop."
Roztřásl se a křečovitě mi zmáčknul ruku.
Protočila jsem oči.
,,Dobře, budu tady sedět a hlídat tě, jak malé dítě."
,,Jsi nesmírně obětavý člověk Marinette, chtěl bych být jako ty, alespoň jednou v životě udělat něco pro druhé."
,,To můžeš vždycky, například včera jsi mi poskytnul útěchu."
,,To jsme byli v podkroví, tam se chovám jinak."
,,Jen proto, že tomu věříš Adriene. Máš to v sobě, když se budeš snažit, budeš takový vždy."
,,Jsi jediný člověk, který mi kdy věřil. Proti tě mám rád."
Přejel mi mráz po zádech, ale Adrien už zřejmě nevěděl co řekl a zavřel oči.

Alkohol je mocná síla a v tímto příběhu zcela neopomenutelná, stane se tu toho pod jeho vládou víc😂👌
Všem moc děkuji za komentáře u předchozí kapitoly❤❤