17.

2K 243 38
                                    

Zabouchla jsem dveře do pokoje a sedla si na postel.
Byla mi zima, špatně a točila se mi hlava. Před očima se mi dělala mlha a mráz mi jezdil po zádech až mi drkotaly zuby. Také mi brněly rty po nedávném styku s těmi jeho.
Nevěděla jsem co mám dělat, co cítím, co je správné a co ne. Byla jsem v háji, definitivně.

Nemohla jsem nic dělat, seděla jsem na posteli, zrak upírala do blba a hlavou mi vířilo snad tisíce myšlenek.

Nevšimla jsem si postavy, která stála za prosklenými dveřmi do mého pokoje a neodvážila se vyjít.
Na tohle jsme byli moc slabí.

Když jsem přetrpěla asi hodinu koukání do zdi, stočila jsem se na posteli do klubíčka a brečela. Nadávala jsem si, že jsem utekla, chudák Adrien musel teď mít docela depresi, ale zase na druhou stranu, neměl to dělat, depresi jsem měla taky.

Nakonec jsem se posadila a sledovala park z okna balkónu.
Nejdříve jsem si všimla kouře, kterého unášel vítr od jeho původce.
Na balkoně stál Adrien, opřený o zábradlí a kouřil cigaretu. Sledovala jsem ho nakloněná z postele, že jsem málem sletěla.
Mohla jsem si jej prohlédnout. Zlaté vlasy, které mu padaly do čela se chvěly ve větru. Zelené oči lemované dlouhými řasami, do hladka oholená čelist a měkké, plné rty. Při pohledu na ty rty mě zamrazilo, byly dokonalé a já nevěřila, že se mě dotkly.
Dokouřil cigaretu a líně vyfouknul kouř. Típl nedopalek do slunečnice a dál se koukal někam do pryč. Neušlo mi jeho stažené obočí jak nad něčím hluboce přemýšlel.
I přes nechuť, kterou jsem měla k cigaretám jsem musela uznat, že mu to slušelo, patřilo to k němu. Vypadal pěkně i když se mračil a ve mně se budilo nutkání se mu jít omluvit.
Bylo to správné?
Potřebovala jsem vědět proč to udělal, ale zatím nade mnou vítězila ten srab Marinette.

Nakonec jsem pomalu otevřela dveře na balkon a opřela se o zábradlí podobně jako on.
Chvíli bylo ticho, ale došlo mi, že on nezačne a pokud se chceme pohnout z místa, musím promluvit já.
Srdce jsem snad měla až v krku a nemohla jsem najít ta správná slova.
Pak to najednou šlo samo.

,,Chtěla jsem se omluvit, přemýšlela jsem a nebylo to správné."
Mlčel a ani se na mě nepodíval, když jsem už začala, nehodlala jsem skončit.
,,Vím jak špatné bylo utéct, ale já se prostě lekla. Chápu, že asi budeš teď naštvaný, jen jsem ti to chtěla říct."
Pořád zarytě mlčel a já už neměla co říct. Bála jsem se odejít, ale nevěděla jsem co je v tuto chvíli správné.

,,Tak až se rozhodneš se mnou zas mluvit tak-" Otočila jsem se k odchodu, ale jeho tichý hlas mě zastavil.
,,Odpusť mi to."
Zatvářil se provinile a vyhýbal se očnímu kontaktu.
Stála jsem nyní mezi tenkým zábradlím mezi našimi balkony. Nepoznávala jsem ho. Jeho obličej postrádal něco důležitého, obyvklou zlobu na celý svět.
,,Nejsem naštvaná nebo uražená Adriene, prostě mě nikdy předtím žádný kluk nepolíbil, to je vše, zaskočilo mě to a já nevěděla jak reagovat. Nebyla to tvá vina."
Pomalu se otočil na mě.
,,Měl jsem tě varovat předtím než udělám takovou blbost."

Tenhle příběh mě tak neskutečně baví😊
Chtěla jsem jen poděkovat, protože u každé kapitoly je zhruba 50+ reads což mi přijde neuvěřitelný a chybí asi 10 reads do 1K takže jsem jen chtěla říct jak mě to těší❤😂

Potřeba dýchatKde žijí příběhy. Začni objevovat