Potřeba dýchat

5.

Snažila jsem se ve svém pokoji lépe zabydlet. Rodiče mi dovezli velkou růžovou deku, oblečení, které jsem složila na poličku a ještě nějaké potřeby na kreslení.
Neuvěřitelně se mi stýskalo a chtěla jsem pryč. Každou vteřinu jsem měla chuť vyskočit ven z balkonu a rozběhnout se pryč do ulic Paříže.
Litovala jsem svých činů a pokud mě to mělo dostat domů, tak s tím i přestat.
Stejně to už pozbylo svého efektu.

Nudila jsem se a koukala na popraskaný strop když za mnou přišla Alya, že máme další sezení s tím psychologem, další nudné hodiny, opravdu chci domů.

,,Zdravím vás na dnešním sezení. Hádám, že jste se už podívali kolem, kde co je a nyní přijde druhá část, už v prvním sezení jste se poznávali, ale teď chci, abyste si udělali dvojice a diskutovali o tom. Jde o vzájemné pouto a navázání přátelství."

Už jsem mířila k Nathanielovi, ale ten psycholog musel zase všechno zkazit.

,,A ať nejsou ve dvojici dva se stejnými problémy."

Potichu jsem zaklela a rozhlížela se po komkoliv kdo není Adrien. Bohužel nechal ten doktor popořadě ať si vybereme.

Nathaniel si vybral Juleku, která se jen plaše usmála a zamířila jeho směrem.

Když si vybíral Adrien, klopila jsem pohled co nejníže k zemi.
,,Hmm tak třeba Marinette. Jmenuješ se tak ne?"
Málem jsem v tu chvíli dostala infarkt a nechtěla jsem se pohnout z místa.
Tak jsem jen přikývla a pomalu se loudala za Adrienem.

Museli jsme si najít nějaké tiché, ničím nerušené místo, opravdu nikoho by nenapadlo jít do Adrienova pokoje.

,,Jo, chovej se tu jako doma."
Měla jsem co dělat, abych z toho smradu nehodila šavli přímo mezi košili a plechovku.
Opatrně jsem si sedla na postel a čekala až Adrien začne něco povídat, ale on mlčel.
Já se mírně pohupovala na jeho posteli a byla tak nervózní, že to na mě muselo jít vidět.
Ani nedokážu popsat jak nepříjemné bylo být sama v blízkosti toho kluka.

,,Moc toho nenamluvíš, nechceš si zahrát?"
Otočil se na mě s otázkou v očích a podal mi ovladač ke konzoli.
Zeptal se mě na nějaké hry, ale já mu řekla, že žádné neznám a nemumím to.
Musela jsem sedět vedle něj a to mi působilo docela problémy, abych se co dvě vteřiny neotřásla hnusem.
,,Ty jsi tedy případ Marinette, ani videohry neumíš hrát."
Kroutil hlavou, ale to už tam pustil nějakou hru se zbraněmi.
Snažila jsem se něco dělat, ale pořád jsem nechtěně střílela, otáčela se na místě a skákala do vzduchu.
Když jsem zemřela, trvalo to asi pět minut k mému překvapení, Adrien jen kroutil hlavou.
,,Větší dřevo jsem v životě neviděl, ukážu ti to."
Stále jsem v ruce držela konzoli, on si sednul na postel a naklonil se nade mě. Musím říct, že docela voněl, na to jaký feťák to byl.
,,Takže tímhle chodíš."
Držela jsem konzoli a on vedl moje prsty po ovladači.
,,Tímhle se točíš, tahle tlačítka jsou na nabíjení, střelbu, výběr zbraně a míření. Tímhle skáčeš a tady ti vyjede mapa kde jseš ty a tvůj parťák. Co děláš když nehraješ videohry?"
Pokrčila jsem rameny.
,,Ráda fotím a kreslím si."
,,Jsi snad ten nejnudnější člověk na světě. Pojď, radši si ještě zahrajeme."
Vzala jsem ovladač a snažila se zapamatovat, co co znamená.
Věděla jsem kde střílet, ale míření vůbec, Adrien měl občas čas mi opravit držení ovladače, ale stejně jsem mu to pěkně sabotovala.

,,Co tady jako děláte?!"
Adrien vypnul videohru a podíval se směrem ke dveřím, kde stál vykolejený psycholog.
,,Běžte mluvit někam jinam, hned."
A tak pro Adriena zábava skončila, ale moje utrpení pokračovalo dál.

Hmm, jsem na tom snad ještě hůř jak Marinette😂 ne každý umí hrát videohry😘😅 co vy?
Btw. 100 reads za námi❤😈