Potřeba dýchat

27.

Viděla jsem tři různobarevné obrazy, všechno se zvláštně vlnilo a naplňovalo mě to zmatkem.
Je těžké tento stav popsat, byla jsem na okraji svého vědomí a vše dělala automaticky, vnímala jsem, ale nemohla nic dělat. Dalo by se to srovnat s náměsíčností.
Všechny nereálné věci byly podivně rozmazané, ale naopak když jsem na ně sáhla byly až podivně ostré.
Byla jsem naplněna zmatkem a jen se divila kolik věcí kolem sebe vidím.
Nekončící vlnící se spirály, vtahovalo mě to do sebe, bylo to všude kolem mě, ztratila jsem se ve své hlavě a to jsem jen seděla. Neviděla jsem někoho jiného, tak silné ty halucinace byly.

,,Marinette?" Někdo mi mírně zatřásl ramenem.
Viděla jsem rozmazaně, ale poznala jsem Adrienovu tvář. Chtěla jsem se posadit, ale on mě zadržel.
,,Ještě lež, byla jsi dlouho mimo, ale Nath s Ninem jsou na tom podobně, neboj." Pohladil mě po tváři.
,,Kde to jsem?" Snažila jsem se rozhlédnout kolem, ale neviděla jsem pořádně ani deset centimetrů daleko.
,,U mě v pokoji na gauči, přednesl jsem tě sem, protože tam nahoře to bylo nepohodlné, ty dva jsme s Alyou taky přenesli a teď spí v mojí posteli."
Usmála jsem se.
,,A jak dlouho jsem byla mimo?"
Zamyslel se jako by počítal.
,,Ehmm asi tak šest hodin? Ale neboj se, měla jsi to poprvé a na většinu lidí to má ještě horší účinek."
Mávnul nad tím rukou jako by nějakých šest hodin bylo nic, ani mně o ten čas tolik nešlo. Vadil mi můj přístup, řekla jsem si, že drogy nikdy nezkusím a pak se nechám tak jednoduše zlákat na skupinové sezení s LSD, úžasný. Byla jsem ze sebe zklamaná a slíbila si, že víckrát nic, moc velkou útěchu mi to však nepřineslo.

Nath zrovna vylezl ze sprchy jen v ručníku kolem pasu a hned jak mě uviděl, zacouval rudý zpátky.
Nino si zatím vesele chrupkal v Adrienově posteli a nevěděl o světě.

O další hodinu později co jsem také absolvovala sprchu, jsem se čistá a oblečená rozhodla vzbudit Nina a donutit ho se jít prospat k sobě do pokoje nebo třeba za Alyou.

Najednou tu bylo ticho, jen já a Adrien. On ležel na posteli a koukal do stropu zatímco jsem ještě trochu spala a snažila se s tím vším vyrovnat.
Povzdechla jsem si.
,,Copak?"
,,Nic, jen mě to štve."
,,Co tě štve?"
,,Můj přístup." Další hluboký povzdech.
Mlčel a já to vzala jako podmět k tomu, abych pokračovala v mluvení a snažení se vysvětlit co tím myslím.
,,Kdysi jsem si slíbila, že si žádnou drogu nikdy nevezmu, že budu ta svědomitá bez poskvrnky, ale po dnešku mám obavy, přijala jsem to LSD jako něco normálního, nezamyslela jsem se nad rizikem a nad tím vším. Jsem špatná Adriene a děsí mě to, protože nechci taková být."
Z jeho výrazu jsem nebyla schopna vyčíst co si myslí, jestli to chápe, nebo neví kde je problém.
,,Bylo to jednou Mari, nemáš čeho se bát. Každý jednou udělá chybu nebo krok vedle, ale pokud opravdu chce, poučí se."
,,Chápeš tedy co chci říct, i když mi na tobě záleží Adriene, už nikdy nic podobného do mě nedostaneš."

YEAH!! Zdravím lidi! Marinette se jen tak jednoduše zatáhnout nedá!💪😂
Chtěla jsem vám mooc poděkovat za 2K ❤❤ díky, díky, díky😊😱❤