Potřeba dýchat

23.

Bylo ráno, slunce svítilo přes závěsy, zpívali ptáci a někdo sakra hlasitě dupal na chodbě!
Bolela mě hlava jak střep, jako by se každou chvílí měla rozpadnout na tisíce kousíčků.
Tiskla jsem k sobě zuby a ruce si dala na uši, ale nepomohlo to, jen jsem loktem vrazila do spícího Adriena.
Tak moment!
Až teď jsem zjistila, že jsem zase v jedné posteli s tím blond feťákem. Zaúpěla jsem a snažila se znovu usnout a vyspat se z té strašné kocoviny. 
Když jsem už konečně upadala do říše snů, Adrien se obrátil až jsem málem spadla z postele.
Otráveně jsem otevřela oči a oslepilo mě ranní světlo i když bylo v pokojích téměř přítmí.
Jakmile jsem si trochu zvykla, zjistila jsem, že mě dobrou chvíli už sledujte velkýma zelenýma očima.
Mlčel a pouze si mě pozoroval, já už nedokázala déle mít otevřené oči a opět je zavřela.
,,Budu spát celý den."
Měla jsem žízeň, ale vstát bylo nad moje síly.
,,Ty jseš úplně na káry!" Zasmál se do polštáře.
,,Psst! Ses zbláznil tak řvát ne?!"
,,Och promiňte princezno, já nechtěl."
Neměla jsem ani sílu jej spražit pohledem.
,,Neříkej mi žes nikdy neměla kocovinu?"
Zavrtěla jsem hlavou. Adrien se posadil a zasmál se, na můj vkus trochu nahlas. Nechápala jsem jak může být tak v pořádku když toho vypil daleko více než já.
,,Tak to je super!"
,,Co je na tom super?!"
,,Ty další už budou v pohodě."
Zaúpěla jsem nad jeho hlasitostí a schovala si hlavu pod polštář.
,,Už nikdy nebudu pít!"
Začal se smát jako pomatený až mu tekly slzy, zatímco mě z něj bolela hlava a krvácely uši.
,,Nechej mě ještě chvíli spát."
Koukl se na mě, opíral se o jeden loket a mě strašně přitahovala jeho svalnatá hruď.
,,Co je na tom tak vtipného?"
,,Tuhle větu říká snad každý ráno při kocovině, ale neznám člověka, který to dodržel."
,,Hmmm." Zabručela jsem a odmítala se dál bavit, byla jsem tak děsně unavená, ale spánek nepřicházel.
Adrien stále ležel vedle mě a měl ledabyle hozenou paži přes můj pas.
,,Pamatuješ si vůbec včerejšek?"
,,Nejsem zas tak blbá, vysvlékli jsme se do spodního prádla a pak se začali líbat."
Trochu jsem zčervenala.
,,Ale co ty další tři hodiny?"
Zamyslela jsem se, ale nic, snažila jsem se vzpomenout si, ale jako bych i toho nebyla.
,,Co jsme pak dělali? Proboha!" Zakryla jsem si pusu dlaní.
,,Nene! Tohle ne!"
Znatelně jsem si oddechla a on se koutkem úst usmál.
,,Vypili jsme další flašku a hráli nějaký debilní videohry co vybíral Nino. To bylo ještě v pohodě, ale my se vyhnuli noční hlídce a vyžrali ledničku v kuchyni. Snědli jsme každý tak tři čokoládový pudinky."
,,Dělá se mi špatně."
Napůl to bylo z toho co všechno jsme dělali a napůl jen z toho, že můj žaludek na to nebyl zvyklý.
,,Budeš zvracet!"
Jen jsem kývla a Adrien už přitáhl koš k posteli.
,,Pro jistotu."  Usmál se a já se to všechno snažila rozdýchat.
Adrien šel mezitím do sprchy, poslouchala jsem jak dopadají kapky vodky na zem a pomalu mě to ukolébalo ke spánku.

Nezáživně vypadající kapitolka, ale každá má speciální účel pro budoucí kapitoly😈 protože těch pěkných ubývá. 😂😈😏
Užívejte neděli, my máme volno i zítra.😂😂💪😊😈