RED - CZ

RED - 8. díl

Dojdu k němu na břeh. Písek se lepí na mé černé legíny, tohle vážně nesnáším. Harry sedí na písku a suší se. Chvíli váhám, jestli si mám k němu sednout, ale udělám to.
„Nemysli si, že když jsem tě objal, že to něco znamená. To kurva ne, já jen prostě..." zarazí se a zadívá se do dálky.
„To je v pohodě, já si nic nemyslím, vážně," vložím se do toho, když dlouho nic neříká. Uchechtne se.
„Jasně, že ne." Zasměje se. Natáhne se pro své tílko, které si před tím odhodil stranou a obleče si ho. Zkazí mi tím pohled na jeho svalnaté potetované tělo, smůla.
„Vypadáš zkurveně dobře, když máš mokrý vlasy. Ani nevíš, co to se mnou dělá." Zrudnu. Má zvláštní způsoby, jak někomu lichotit a dávat komplimenty.
„Víš, že jsem tě už nechtěl vidět?" Zamračím se. „Aha." Podívám se na něj, dívá se na mě. Myslím, že čeká, až se zeptám, Proč?
„Proč?" nedá mi to a zeptám se.
„Protože ses na mě včera v té zasrané uličce podívala takovým způsobem, až si mě vyděsila." Cože?
„Počkej, nemyslíš si, že...já nejsem do tebe zamilovaná, bože můj!" zvýším trochu hlas, abych mu dala najevo, že mě tím opravdu šokoval. Za víc, kdybych do něj byla, proč ho to tak děsí? Proč by se mi kvůli tomu vyhýbal? Co je to za kluka?
„Tak to je dobře." Řekne jenom a postaví se.
„Neprojdeme se?" Zamžikám. Nevím, jestli je to dobrý nápad, ale myslím si, že když jsem ho nechala, aby mě objal, tak procházku s ním zvládnu v pohodě. Kývnu.
„Tak pojď." Usměje se na mě tím jeho křivým úsměvem. Postavím se. Harry si sebere zbytek svého oblečení. Trochu se podivím, když si neobleče jeho běžecké kalhoty a rozejde se jen v trenkách. Všimne si mého podivení. „Mám tu blízko auto." Řekne.
„Myslela jsem, že se jdeme projít," podivím se. „To jo, k mému autu." Ah.

Když řekl, že jeho auto je blízko, nelhal. Blízko pobřeží je zaparkovaný jeho bílý Ford Capri. Jsem celkem překvapená, protože jsem čekala na kluka, jehož táta je snob, něco trochu víc ve stylu lamborghini, ale jsem mile překvapená. Harry se na své auto zasměje, čímž mě přinutí, abych se taky zasmála, úplně bezdůvodně.

„Vždy jsem tak kurva rád, když ho vidím." Zasměje se a pohladí kapotu auta.
„Tak si nastup." Přikáže mi. Chvilku váhám, ale nakonec si nastoupím.
„Kam jedeme?" zeptám se, když sahám pro pás. Po chvíli hmatání zjistím, že tohle auto žádný pás nemá. Znejistím.
„Ani se nenamáhej." Řekne a reaguje tak na mé hledání pásu. Proč to auto sakra nemá pásy? „Ke mně domů." Pronese najednou.
„Hm?" pozvednu obočí.
„Ptala ses, kam jedeme. Říkám, ke mně domů." Odpoví mi rázně. K němu domů?
Skousnu si zevnitř spodní ret. Rozhodnu se k tomu nevyjadřovat, i když bych mu ráda řekla, že ho neznám na tolik dobře, abych jen tak jela k němu domů, ale myslím si, že by mi moje odporování bylo k ničemu, ten kluk si vždy stojí za svým. Doufám, že tam bude jeho táta, nechci tam být s ním sama.
„Pověz mi něco o sobě." Vyruší mě z mého přemýšlení jeho hlas. Vážně chce, abych mu o sobě něco řekla?
„Já nevím co," špitnu. Ušklíbne se.
„Myslím si, že si kurva zajímavá, takže máš určitě hodně věci, který mi o sobě můžeš sakra říct." Mám chuť protočit oči, ale neudělám to.
„Narodila jsem se v Portlandu a ve svých 21 jsem se přestěhovala sem."
Nesnáším, když musím o sobě mluvit. Můj život je tak nudný, že mi přijde úplně hloupý, abych o něm mluvila.
„Proč? Nelíbilo se ti v Portlandu?" Zeptá se. Trochu mě překvapí, že se ptá. Myslela jsem, že mě ani nebude poslouchat, ale vypadá to, že ho to opravdu zajímá.
„Ne, to vůbec. V Portlandu je krásně, ale chtěla jsem se nějak osamostatnit, pryč od rodiny a tak," když si to tak uvědomím, tak nevím, jestli jsem udělala dobře. Portland je blízko LA pouze na mapě a občas si připadám osamoceně.
„Proč sis vybrala LA?" Ptá se dál.
„Nevím, přijde mi tu krásně. Je tu pořád hezky, žádná zima, chtěla jsem to tu zkusit," podívám se na něj. Soustředí se na řízení, ale i tak vidím, že se koutkem oka na mě dívá. Musím uznat, že je dobrý řidič. Myslela jsem si, že bude hodně nezodpovědný, ale jede podle předpisů a zatím zastavil na každou červenou, ale mám takový pocit, že je to kvůli tomu, že tu jsem já.
„Já a táta jsme půl roku v Portlandu žili, když jsem byl ještě malej spratek." Zamžikám. Já a táta. Začínám si opravdu myslet, že jeho mamka je po smrti, ale nemám odvahu se ho na to zeptat. „Půl rok je docela krátká doba," řeknu.
„Kdybys byla na mém místě, půl rok by ti přišel kurva dlouhej. Za víc jsem byl dítě, nějak sem to nevnímal a myslel si, že každý dítě se stěhuje po nějakým čase kvůli práci svých zkurvených rodičů." Začíná mi ho být líto, musel být hodně opuštěný, když byl malý. Všimnu si, jak je napnutý, musí mu být nepříjemný, když o tom mluví.
„No, takže jsem zatím spokojená, že jsem si vybrala LA," chci to zamluvit a vrátit pozornost zpátky na mě, aby se necítil nepříjemně.
„Jsi tak nezkažená, Rose." Polknu, když se na mě podívá. Tohle je tak zvláštní, nikdy jsme nevedli takovou konverzaci a i přes to, že mi o sobě moc neřekl, cítím, že ho znám o něco víc. Auto se zastaví a já si uvědomím, že jsme na místě.