Na konci duhy

41. kapitola

Pán zla si zkoušel loajalitu všech svých stoupenců a na několika z nich si i vybil svou zlost, která se s jeho otázkami stupňovala. Severus to odnesl celkem dobře. Pár řezavých šrámů, jenom jeden hlubší na tváři, který ho příšerně štípal, ale věděl, že lektvar to spraví. Nebylo použito žádné zaklínadlo z těžké černé magie, aby zranění nešlo vyléčit. Přesto se cítil vysílený a unavený, ale spěšně mířil ztichlými chodbami k ředitelně.

Constance nemohla spát. Převalovala se na posteli. Nakonec to vzdala a zabalená do županu přešla do obývacího pokoje, aby si připravila trochu uklidňujícího čaje. Všude vládlo hrobové ticho a ona najednou zaslechla tlumené kroky. Srdce jí poskočilo, musel to být on. Přispěchala ke dveřím a otevřela je. Vyšla na chodbu a v mihotavém světle planoucích loučí uviděla černý stín, který se plížil nocí.

„Profesore!" zavolala potichu. Vysoká černá postava se pomalu zastavila. Severus protočil panenkami, nestál o žádnou společnost, a už vůbec ne o tu její. Tedy snažil se o ni nestát. Počkal, až ho doběhne. Mezitím si připravil svou ledovou, nepřístupnou masku a nasadil výraz totálního znechucení. „Jsi v pořádku," konstatovala s úlevou v hlase, když ale spatřila jeho šrám na tváři, kterou měl kvůli němu celou od krve, rozšířila oči. Natáhla k němu špičky prstů, Zmijozel ale ucukl a ohrnul horní ret.

„Jak vidíš, žiju. A teď bych byl rád, kdybych mohl pokračovat v cestě, pokud dovolíš," sykl po ní jízlivě a věnoval jí přimhouřený pohled.

„Jistě," špitla a ustoupila mu z cesty. Severus odešel pár kroků, než se zastavil a otočil se k ní.

„Nemusíš se o mě strachovat," řekl jí už mnohem smířlivěji. „Nemáme spolu nic společného." Zrzka se na něj podívala a naklonila hlavu na stranu. Zamračila se a polkla.

„Jak ne? Jsi přece můj kolega a přítel," zamrkala, jak ji začaly pálit oči.

„Ne, Constance, jsem Brumbálův špeh a smrtijed. Nejsem ničí přítel," zavrčel tvrdě a rázně se rozešel pryč. Chtěl už mít tenhle večer za sebou. Nepřinesl mu nic dobrého. Jenom bolest. Ne, že by na ni nebyl zvyklý, ale nevyhledával ji. Měl radši svůj klid. I když za posledních pár let se mu ho nedostávalo, i když Pán zla nebyl u moci. Connie se dívala, jak ho pohlcuje tma. Vzpomněla si na jeho slova, která jí řekl v domě na Grimmauldově náměstí toho večera, jak přivedli Neenu z lesů. Kdyby to bylo nutné, obětoval by ji. Měl pravdu. Nemohl být ničím opravdovým přítelem. Nebo mohl? Zašla zpět do svého apartmá a otevřela skříňku v koupelně. Snažila se nikdy tyto lektvary nepoužívat, ale dnes už měla všeho dost. Vytáhla malou lahvičku uspávacího lektvaru a odšpuntovala ji. Lehla si do postele, vypila ji a ihned usnula.

Severus vyjel po točitém schodišti před ředitelnu. Nemusel klepat. Dveře se otevřely. Albus Brumbál na něj čekal, jak slíbil. Jakmile ho spatřil, vstal ze své krásného polstrovaného trůnu a přispěchal k němu. Lektvarista nehnul brvou. Díval se na něj stejně odměřeně, jako předtím na Constance.

„Je zpět," oznámil bez pohnutí v hlase. „V plné síle. Má vlastní tělo, svoji hůlku a plány ještě větší, než kdysi."

„Asi vím, které to jsou," kývl Brumbál a otočil se k Severusovi zády.

„Máme najít Neenu. Je pro něj nyní priorita. Zatím neví, že je tady, i když je seznámen s tím, že ji hlídali v lesích Arthur s Lupinem, a v útěku jim pomohla Constance. Je mu jasné, že ji někde schováváte. Bude otázka času, než zjistí, že je na hradě. A přikláněl bych se spíš k tomu, že dřív, než později." Ani se nepohnul. Jenom stál s rukama založenýma na hrudi. Brumbál přecházel po pracovně a mumlal si nesrozumitelnosti.