1. kapitola

1.2K 32 0
                                    

Starobylý dům na Grimauldově náměstí dvanáct bičoval déšť. Ve ztemnělých oknech nebylo možné zahlédnout zhola nic. Náhodní kolemjdoucí měli budovu za opuštěnou a ti méně otrlí se jí obloukem vyhýbali. Povídalo se o ní, že v ní straší. Opak byl pravdou. V domě byl čilý ruch a v danou chvíli se právě těšil domácí pohostinností milé paní Weasleyové. Okolnosti si vyžádaly, aby byl založen spolek pro potlačování černokněžnictví nejtěžšího kalibru. Začalo se šuškat, a někteří již byli svědky, že se Pán zla pomalu, ale jistě vrací mezi živé. Albus Brumbál, ředitel bradavické školy čar a kouzel, zakladatel a vedoucí zmiňovaného spolku, který se nazýval Fénixův řád, usoudil, že je na čase sjednotit nejlepší a nejloajálnější kouzelníky Velké Británie, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost. Aby nejlépe zničili rakovinu jménem Voldemort ještě v zárodku. Nastal den pravidelné schůze. Zničehonic se na prázdném náměstí zjevila černá vysoká postava, zahalená do pláště s kapucí. Rychle přešla ke vchodovým dveřím a rozhlédla se kolem. Nikoho neměla možnost spatřit. Kdo by také chodil po venku v počasí, ve kterém by ani psa nevyhnal. Zpod pláště se objevila špička hůlky, která se mírně rozsvítila. Klika cvakla a dveře se pootevřely. Ještě jednou postava zhodnotila okolí. Nakonec vešla dovnitř a zavřela za sebou. Severus Snape si stáhl kapuci z hlavy a rozepl si plášť, ze kterého crčela voda. Shodil si ho z ramen a pověsil ho na věšák. Prohrábl si vlasy a doupravil svůj zevnějšek. Nakonec se hrdě napřímil a rozešel se do jídelny, ve které již všichni členové řádu čekali na začátek schůze. Tedy... téměř všichni. Severus už měl ruku na klice, když zapraskalo v krbu. Nemohl si nechat ujít, který z členů je ten opozdilec. Těšilo ho, že on není tím posledním, který na dnešní schůzi přišel, i když šel relativně včas. Do začátku zbývala poslední minuta. Ze zelených plamenů vyskočila mladá žena s vlasy barvy ohně a očima stejně zbarvenýma jako element, který ji před okamžikem vyplivl. Nevšimla si muže, stojícího kousek od ní, a začala se oprašovat. Přece jenom, sametové šaty pro cestování letaxovou sítí nebyly to pravé ořechové. Černovlasý kouzelník přimhouřil oči a nasadil neproniknutelný výraz nedobytného hradu.

„Ale, ale, slečna Vall de Mosso. Copak, copak? Nemáte na ministerstvu hodinky, že jdete pozdě? Abyste něco nezmeškala," zavrněl svým falešně sladkým tónem. Žena téměř nadskočila. Nečekala, že by tu ještě někdo mohl být. Byla si naprosto vědoma svým pozdním příchodem. Ze všech členů řádu ale chtěla Snapea potkat nejméně. Napřímila se a a mile se usmála.

„Jistě... někdo totiž musí pracovat, milý profesore," zamířila přímo na jeho citlivé místo, jelikož moc dobře věděla, jak je zaneprázdněný člověk a nemá rád, když ho někdo obtěžuje zbytečnostmi. Zakládal si na tom, že čas věnoval prakticky pouze důležitým věcem. „Ale jakoupak máte omluvu pro váš pozdní příchod?" pokračovala dál, když si všimla, jak se mu grimasa lehce změnila. „Zdrželi vás studenti, nebo výroba nějakého nového lektvar,u či vaše partnerka?" a pozvedla obočí.

„Já alespoň nějakou partnerku mám i na úkor svého zaměstnání," procedil skrz zuby, aniž by dal najevo své rozhořčení. „Zato vy... běda mluvit," a mávl ledabyle rukou.

„Co vy můžete vědět o mém milostném životě, že mi ho předhazujete?" štěkla po něm rozčileně.

„Já nic vědět nepotřebuji, je to veřejné tajemství. Vždyť si to cvrlikají i vrabci na střeše," a posměšně zkřivil jeden koutek úst.

„Opravdu? A vás to samozřejmě velmi těší, že?" Krev se v ní už pomalu začínala vařit. Byla citlivá na své soukromí a že o něm věděl kde kdo jí zrovna příjemné nebylo. A kdyby to věděl kde, ale on to věděl i kdo, a zvlášť ten nejhorší ze všech.

Na konci duhyWhere stories live. Discover now