Na konci duhy

21. kapitola

Obloha byla bez mráčků, černá, jak nejhlouběji kutané uhlí. Měsíc vypadal jako kyklopovo oko. Kolem něj byly posázeny miliony hvězd. Jasnost nebe ale s sebou přinesla opravdu chladné počasí. Přesně, jak lektvarista předpovídal. Od úst se jim vznášely obláčky páry, ne tak úplně typické pro říjnový měsíc. Severus nebyl ve tmě prakticky vidět, kdežto Constance zářila jak světélko poslední naděje. Kožíšek jí přišel opravdu vhod. Mlčky procházeli kolem jezera, kde se občas zčeřila hladina pod náporem některého z vodních živočichů. Zrzka několikrát zamžourala, aby spatřila původce těch zvuků, ale nikdy jí nedal možnost. Po pár pokusech už se o to ale přestala snažit. Zastavila se a ohlédla se po hradu za nimi. Byl nádherně osvícený. Tisíce svíček se mihotalo v okénkách a vykreslovaly tak krásnou atmosféru středověku. Na chvíli se zasnila a představovala si, jak to tu před tisíci lety muselo vypadat. Za dob rytířů, urozených dam, cti a Merlina. Král Artuš si nemohl vybrat lepšího kouzelníka, pokud tedy opominula čtyři zakladatele zdejší školy.

„Je tu krásně," hlesla téměř omámeně a povzdechla si.

„Na takové procházky tu můžete chodit denně," vnukl jí myšlenku, aby ji nalákal na přijmutí nového místa. Constance se zahleděla do dálky. Přes tmu sice nic neviděla, ale to v tuhle chvíli ani nepotřebovala. „Chcete se mi s něčím svěřit?" prolomil po chvíli kouzelník nastalé ticho. Zrzka se na něj zkoumavě zahleděla.

„Je něco, s čím bych se vám měla svěřit?" položila mu kousavou otázku. Zmijozel pokrčil rameny.

„Měl jsem za to, že byste se třeba chtěla vypovídat. Že vás tíží obrovský balvan, který vás dusí a neumožňuje vám volně dýchat a žít," pronesl sametovým hlasem, který u něj Connie ještě nepoznala. Povýšeně si odfrkla.

„Stejně, jako vás?" vrátila mu vše i s úroky.

„O mne tu teď přece nejde, bavíme se o vás," a ukázal na ni prstem.

„Jste Severus Snape, vy víte všechno," zasyčela na něj a zamračila se. Muž se usmál jedním koutkem.

„Vím jenom to, co ví i jiní. Což není objektivní posudek. Chtěl bych, abyste mi přiblížila vaše trápení. Jelikož teprve potom můžete dosáhnout relativní úlevy."

„Co vám je do mého trápení, Severusi. Vám nezáleží na ostatních lidech, tím méně na mně," prskla po něm jak vzteklá mantichora.

„Víte, zdání často klame," zavrčel stejně mile a založil si ruce na prsou. „Nutit vás nebudu. Snažil jsem se být... přívětivý," a otočil se k ní zády s myšlenkou svižnějšího návratu do krbem vyhřívané komnaty.

„Vy opravdu chcete to místo tak strašně udat, že se přemůžete i v jízlivém chování, že?" rýpla si do něj se zkřivenou tváří.

„A nenapadlo vás, že bych se opravdu mohl jenom zajímat?" a pomalu se k ní otočil čelem. Constance se na něj nečitelně dívala. Snažila se číst v jeho očích, ale tak moc splývaly s okolní tmou, že neměla téměř žádnou šanci. Nevěřila, že by se bezcitný parchant, jakým Snape byl, mohl zajímat o ostatní. Byť i včera za ní přišel prakticky nezištně. Pevně stiskla rty a opřela se o zídku, u které se zastavili.

„Co chcete slyšet? Zabila jsem ho, to přece víte," a sklopila zrak k zemi. Ruce se jí začaly třást. Nikdy o tom s nikým nemluvila. Chtěla všechno schovat do nejniternější části svojí duše a na všechno zapomenout. Ale nešlo to. Nakonec veškeré vzpomínky přestala potlačovat a přistoupila k nim jako k alarmu. Nenechat se nikým ovládat, nepřilnout k nikomu a začít věřit. „Věřila jsem mu a on zradil nejenom mě," špitla tiše. „Jenom proto, že byl tím, čím byl, mne neodsoudili do Azkabanu za kletbu, která se nepromíjí. Jenom díky tomu mne zprostili viny a řekli, že jsem ji byla nucena použít v sebeobraně. Někdy si říkám, že by byl Azkaban a mozkomorův polibek lepší, než ta muka, která od té doby prožívám. Já ho milovala." Hlas se jí třásl, celé tělo se jí třáslo. Z očí se jí začaly linout slzy a ona se je ani nesnažila zastavit. Severus si tiše povzdechl a přistoupil k ní. Zajel jí rukama do vlasů a jemným tlakem na temeno hlavy ji donutil se k němu přitisknout. Zavřela oči a opřela se tváří o jeho hrudník a objala ho kolem zad.