Unesená

Měl jsi někdy dítě?

"Co se tady tak flákáš?" probudil mě křik. 

"Spím nebo spíš spala jsem." protočila jsem očima. 

"To jsem rád že už nespíš. Pojď dolů." řekl Andrew a zabouchl dveře. Oblékla jsem si legíny a tričko a šla dolů, za ním do obýváku. 

"Tak co je?" sedla jsem si na gauč.

"Dnes si potřebuji něco zařídit. Bohužel tě nemá kdo hlídat, takže tady budeš sama." řekl klidným hlasem. Divila jsem se, že takovouhle věc říká tak v klidu, musel to mít nějak zařízené. Není tak hloupý. 

"To je vše?" 

"Ano. Jídlo si zařiď sama, něco málo tady je." Zvedl se z křesla a odešel. Počkala jsem než odjede a hned jsem vyběhla k oknu. Sice jsem sama v domě, ale barák je obklopený několika chlapy z jeho ochranky. Aspoň že doma mám svobodu. Zašla jsem do kuchyně a udělala si kávu. Něco jsem snědla a šla pátrat po Andyho dítěti. Jako první jsem zamířila do jeho ložnice. Začala jsem prohledávat šuplíky. Po třetím šuplíku jsem to vzdala, protože tam nic nebylo. Jsem to ale blbá. Andrew má doma tolik zaheslovaných místností, proč by si to schovával zrovna v ložnici v šuplíku. Naštěstí tento byt znám už moc dobře. Hned jsem si to zamířila do jeho pracovny. Bohužel mě od vstupu do ní dělilo heslo na otisk prstu. 

"Sakra!" zanadávala jsem nahlas.  Zkusila jsem přiložit prst, ale už na začátku mi bylo jasné, že je to marné. 

"Pokud nemáte otisk prstu majitele, zadejte bezpečnostní heslo." ozvalo se. To už by mohlo být lehčí, ale jaké heslo tam může mít. Zkoušela jsem jeho datum narození, úmrtí Marcuse, ale nic. Potom mě napadl datum, kdy mě Andrew unesl. Tento den si pamatuji moc dobře a myšlenka na to se mi pořád vrací. Napsala jsem tam tedy datum mého únosu. V tom jsem si i uvědomila, že s tímhle psychopatem jsem už skoro rok a půl. 

"Heslo bylo přijato, můžete vstoupit." ozvalo se. Dveře se odemkli a já nemohla uvěřit svým očím. Po vzpamatování jsem vstoupila. Zamířila jsem si to k jeho stolu a hned šla do šuplíků. První nic, druhá taky nic.. Teď ten třetí.  Pořád samý papíry o penězích, nebo koupje drog. Já se na to můžu..Moment. Rodný list?  Vzala jsem to do ruky a sedla si do křesla. Hned jsem to začala pročítat. Že bych to fakt na.. šla? 

"Charles Monteg narozený 8.5.2011 se čtyřmi kg. Otce matka neuvedla." začala jsem si čist nahlas. Tím pádem mu je sedm let. slyšela jsem zvuky přijíždějícího auta. Rodný list jsem si vzala do ruky, vše uklidila na své místo a zamkla pracovnu. Rychle jsem vyběhla zpátky do obýváku, z kterého jsem běžela do svého pokoje. Rodný list jsem schovala do jedné z knih, kterou jsem měla v pokoji. 

"Jsem zpátky!" křičel Andrew ze zdola. Seběhla jsem schody a šla za ním. 

"Kde máš ostatní?" koukla jsem se okolo.

"Já ti nestačím?" šel ke mě s nechutným úsměvem na tváři. Chtěla jsem něco říst, ale jeho polibek mi zacpal ústa. 

"Spolupracuj mrcho" zmáčknul mi zadek a já jsem teda začala spolupracovat. 

"Zajdu si do sprchy." řekla jsem a utekla nahoru. Bohužel on běžel za mnou. 

"Samotnou tě jít nenechám." 

"Budeš muset." zabouchla jsem mu dveře před obličejem. 

"Otevři nebo to nedopadne dobře!" začal křičet a ja se musela usmát.

"Pod jednou podmínkou." řekla jsem klidně. 

"Ty si tady nemáš co určovat podmínky. Mě budeš poslouchat, takže otevři ty zkurvený dveře!" opět do nich bouchnul.  

"Jak chceš" řekla jsem. Ještě chvíli si nadával, ale pak mi podlehnul. 

"Mám na tebe otázku." řekla jsem. 

"Nejdřív otevři ty dveře a pak ti odpovím." řekl. Pomalu jsem otevřela. Obešla jsem ho a posadila se na postel. 

"Tak to neprodlužuj." Začal si sundavat tričko. 

"Chtěl by jsi někdy děti?" 

Z pohledu Andrewa:

"Chtěl by jsi někdy děti?" Tahle otázka mě dost překvapila. Proč s mě na to ptá.

"Proč se ptáš? Chceš se mnou mít snad dítě?" zasmál jsem se. 

"To v žádném případě. Tak jinak. Měl jsi někdy dítě?" 

"Proč se mě ptáš na tak stupidní otázky? začal jsem zvyšovat hlas, protože to její vyptávání mě začalo štvát.

"Spal  jsi s několika holkama. Není možné aby se ti to ani u jedné nepovedlo, nemůžeš být tak šikovný. " nepřestával jsem uvěřit tomu, co slyším. 

"Já že nejsem šikovný?" usmál jsem se. Zvedl jsem ji z postele a přitlačil ji na zeď. Ruce jsem ji pevně chytil a dal nad hlavu. Byla úplně bezmocná. Začal jsem ji líbat na krku a po pár minutách slyšel její slastný vzdech. 

"Dítě nemám a ani nechci. Ale pokud budeš ty chtít, tak s tebou si dám říct." políbil jsem ji. 

"S tebou bych nejradši neměla nic společného." prskla. 

"Nelíbí se mi, co mi to s tebou v tom vězení udělali. Chci zpátky bezmocnou Alex, která mě bude prosit o to, abych ji nechal na pokoji.

"Takovou radost už ti nikdy neudělám." usmála jsem se. 

"Aby jsi nešla na převýchovu zlato." políbil mě na tvář.