✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#78

Upřímně nevím, kde se ti mlčenliví mladíci vzali, ale sotva jsem vyjádřila své přání vzít Louiho ven, na prahu pokoje se objevila pětice silných chlapců, z nichž jeden před sebou tlačil moderní kolečkové křeslo. Svitlo mi v okamžiku, kdy se dotyční sklonili nad jeho postelí.

Odvrátila jsem se od nich, dvěma prsty stiskla kořen nosu a pevně zavřela oči. To jediné mi mohlo zabránit v tom, abych se přímo na místě rozbrečela. Konečně mi naplno došlo, o co se Samuel celou dobu snažil. A co se mu vlastně částečně povedlo. Představa, že už nikdy se na mě Louis nepodívá s hlubokým citem v očích... Že už nikdy mě nepolíbí, nechytí za ruku. Nevyzná city... Že neuvidí vyrůstat své dítě!

Hlava se mi zatočila. Přikryla jsem si ústa dlaní, abych bolestí nevykřikla, a dolovala v sobě veškerou zbylou sílu, která se tam někde ještě mohla ukrývat. Moc jí nebylo, ale co jiného zbývalo. Nemohla jsem se po tom všem vzdát.

„Petro?"

Potřásla jsem hlavou a pohlédla na Strážce. Nervózně mi přešlapoval za zády, žmoulal rukáv svého hábitu a v očích se mu odrážely obavy.

„Já si... Nejsem si jistý, že bys měla s Louisem kamkoli chodit sama. Ani já přesně netuším, co se rozbitím krystalu stalo, jelikož to neměl ani přežít! Podle našich zákonů."

Zasténala jsem. To už mi pověděl Damien.

„Jeho chování je teď nevyzpytatelné."

Prohrábla jsem si vlasy a obrátila se k němu čelem. „Nechci, aby s námi někdo šel. Zvládnu to. My," střelila jsem pohledem k Louimu, sedícímu na vozíčku, „to zvládneme."

Strážce poraženě vydechl. „Dobrá, jak myslíš. Ale Damien zůstane ve střehu. Kdyby se cokoli dělo, jen zavolej jeho jméno."

Přikývla jsem a vydala se k Tommovi dřív, než bych pověděla něco, čeho bych později z celého srdce litovala. Toužila jsem svalit na někoho vinu. Dostat ze sebe všechno zoufalství, pochyby, strach z budoucnosti. Ale neudělala jsem to. Pak bych totiž už zřejmě nikdy křičet nepřestala.

Kdosi mi podal jemnou lehkou deku v různých odstínech modré. Bezmyšlenkovitě jsem po ní sáhla a přehodila ji přes Louiho. Pod mým dotekem se zachvěl, rty se mu zkroutily v pokřiveném úsměvu. Naprosto bezděčný reflex. Nepohlédl mi do očí, nepokusil se promluvit.

Popotáhla jsem a napřímila se v zádech. „Kudy nejlépe k pláži?"

Strážce se mi zastavil po boku. „Jak zvládáš teleportaci?"

Ušklíbla jsem se při vzpomínce na několik zkušeností, které jsem měla za sebou. „No... Jak kdy. Ale obecně asi docela dobře."

Muži se v očích zablesklo. „Můžu se ti k něčemu přiznat?"

S napětím jsem čekala.

„Nikdy by mě nenapadlo, že se budu jednou se smrtelníkem bavit o teleportaci. Nebo andělech. Ale je to příjemné zpestření," zamrkal a rázem vypadal mnohem mladší. Ačkoli jsem nevěděla, jestli se u nich také počítá věk na roky.

„Už mě kolikrát unavuje rozebírat takové věci se stejnými dědky, jako jsem já sám!"

Rozesmál mě. Napětí v ramenou trochu polevilo, bylo neuvěřitelně osvobozující cítit, že v tom pořád nejsem tak docela sama. I když mě všichni od záměru starat se o Louiho zrazovali, nakonec se mnou zůstali.

„Vidíš," hlas mu zněžněl, „úsměv ti sluší mnohem víc. Neboj," poklepal mě po paži, „něco vymyslíme..."

Věděla jsem, že je to pouze planá fráze. Kterou se mě snažil povzbudit. Ale nic jsem neřekla. Jen jsem lehce kývla hlavou a zhluboka se nadechla.

...

Po celé délce pláže se táhlo nízké dřevěné molo. Tlačila jsem Louiho vozík a zhluboka se nadechovala. Lehký větřík mi čechral jak vlasy, tak šaty, osoušel tváře mokré od slz, měla jsem dojem, jako bych v něm zaslechla tichý konejšivý hlas. Nestrachuj se. Vše bude v pořádku.

V pořádku...

„Do háje," zaklela jsem polohlasem.

Byli jsme sami. Široko daleko se nenacházela žádná další živá duše. Měla jsem podezření, že celý ten světlý útulný domek, do něhož nás Strážci přenesli a který se tyčil nad ostrovem jako maják zvoucí do bezpečí, je pro obyčejné lidi neviditelný. Stejně jako tato část pláže. Chráněna kouzlem, v držení vyšší moci. Zažila jsem si dost, kdybych si dovolila podobnou myšlenku zpochybňovat, stal by se ze mě pokrytec.

V místě, kde vlnky narážely o molo, jsem vozík zastavila a zabezpečila brzdami. Má duše naříkala, srdce bolelo.

Neuvažovala jsem. V životě člověka nastanou chvíle, kdy musí rozum stranou.

Obešla jsem křeslo a klesla před Louim na kolena. Díval se na moře. Kalný zrak upíral kamsi za obzor, dala bych vše za to, abych věděla, kde se jeho mysl toulá.

„Lou," vztáhla jsem ruku a vzala jeho ledovou dlaň do své. „Vzpomínáš na to, jak se naše cesty zkřížily? Když jsem se ocitla v těle Eleanor?"

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Blížíme se ke konci a já vám z celého srdce děkuju za to, že jste mi umožnili svým zájmem a podporou dotáhnout tento příběh ke zdárnému finále ♥ A všechny fajnšmekry zvu na FACEBOOK, pokud jste měli rádi IWBWY, čeká tam na vás překvapení ♥ Odkaz najdete na WATTPAD PROFILU. A taky nezapomeňte na nejnovější soutěž! Nerada bych ji opět odvolávala s tím, že o ni nemá nikdo zájem... =/ 

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám... =)