✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#9

Krásný páteční večer! Jak si užíváte tepla? Povím vám, nemít zahradu a nebydlet na vesnici stranou od civilizace, nehnula bych se z baráku =D Náš Neroušek (pozn. aut.: náš pesan) mi tu spí u nohou, utahaný a zdachmaný jako nikdy =D Asi i proto mi dnes trvalo celou hodinu a půl, než jsem napsala nový díl. Přesto doufám, že se bude líbit... =)

ENJOY IT!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Jsi v pořádku?"

Přejela jsem si dlaní po obličeji a prsty následně vsunula do vlasů. Navzdory chladné noci se mi na zátylku třpytil pot, vnímala jsem, kterak mi ostré horké kapky stékají podél páteře dolů až k samotnému kříži. Ze žil se mi zjevně vyplavoval adrenalin, setkání se Samanthou mi začínalo docházet s obrovským zpožděním. Nepanikař. Petruš, Nepanikař!

„Hej," dotkl se Ian lehce mého ramene. Škubla jsem sebou, jako by mnou projelo několik tisíc voltů. Nedokázala jsem se rozhodnout, zda je mi jeho společnost příjemná, či nikoli. Jasně jsem vzpomínala na prvotní pocity, jež mnou cloumaly při našem seznámení, a vážně nechápala, co ve mně vyvolalo tak neuvěřitelnou paranoiu. Vždyť Ian na první pohled vypadal jako pohodář, sympaťák svolný pro každou legraci.

Mohl za to snad způsob, jímž se na mě díval? Jeho očka šmejdila, hledala, pokoušela se prohlédnout veškerá má tajemství? Najít kostlivce ve skříni? Protože, co si budeme povídat, těch jsem ukrývala spoustu.

„Jsi v pořádku?" zeptal se znovu.

Vydechla jsem a napřímila se ve stoji. Padla na mě nesnesitelná únava. Nejradši bych se přímo tam na terase schoulila do klubíčka a oddala se spánku spravedlivých.

Pousmála jsem se. „Jo, jsem. Jen jsem potřebovala trochu na vzduch."

Přimhouřil oči. Zase ten známý podezřívavý pohled, napjatý postoj, Ian mi zkrátka připadal jako někdo, kdo je neustále ve střehu. Což mě vůbec neuklidnilo, ba právě naopak. Zahrada zela prázdnotou, penzion už dávno tonul v osidlech snů a Louis se nacházel v tak hlubokém deliriu, že by jej nevzbudilo ani shazování bomb.

Trudné myšlenky. Měla bych se uklidnit.

„Myslel bych, že tě Louis samotnou nikam nepustí," překřížil ruce na prsou a smysl pro řeč těla ve mně okamžitě spustil ohlušující blikající alarm. Obrana! „Po celou dobu cesty sem do penzionu vypadal, jako by mi chtěl skočit po krku. Pořád si tě takhle hlídá?"

Nasucho jsem polkla a bezděky udělala krok vzad. Marná snaha. Za sebou jsem okamžitě ucítila studené dřevěné zábradlí.

Ian též pokročil blíž. V očích mu plálo divné světlo, nezastírám, měla jsem strach.

„Podle toho, co jsem se dočetl v novinách," olízl si ret, „se jeden bez druhého ani nehnete. Neštve tě to trochu, hm? Musíte si už občas slušně lézt na nervy!"

Další polknutí. „J-já... Eh. My se tak často nevidíme, jelikož já ne-nepocházím z Británie."

„Já vím," přikývl, „bydlíš v Čechách."

Zamračila jsem se. To začalo smrdět.

„Ještě ti nenabídl, aby ses sem nastěhovala?"

Naježila jsem se. Hněv absolutně převálcoval jakékoli známky obav. „Poslyš, o co ti jde? Hm? Máš snad se mnou nebo Louim," vložila jsem na jeho slovo jasný důraz, „jakýkoli problém? Pokud ano, sem s ním, ráda si ho poslechnu."

Koutky úst mu lehce zacukaly. Jinak se mu však ve tváři nepohnul jediný sval, a když následně promluvil, zněl jeho hlas... no, mrazivě. „Nemám žádný problém. Jen mi přijde zvláštní, že jste na sebe nalepení jak siamská dvojčata."

„D-dvojčata?" vylétlo ze mě nevěřícně. „Nepřeháníš to už trochu?"

Zašklebil se. Vypadal v dané chvíli jako hrozivá nebezpečná šelma. „Koukám, víš, jak vystrčit drápky, když o něco jde. Přitom se na první pohled zdá, že ani neumíš do pěti počítat."

Šálil mě sluch? Nejdřív bezdůvodně napadá náš vztah a pak... mě div neuráží? Ten kluk je vážně úplný blázen! Skočili jsme na lep naprostému šílenci!

„Promiň, Iane," zachvěla jsem se, „nechápu, o co ti jde, ale nehodlám tady jen tak stát a zpracovávat tyhle nesmyslné útoky! Když dovolíš, půjdu si lehnout. Dobrou!"

Chystala jsem se kolem něj proklouznout, ovšem stačila jsem udělat pouze jediný krok, pak mi jeho vypracované vysoké tělo zastoupilo cestu.

„Dovolíš?" pozvedla jsem obočí.

Mlčky zavrtěl hlavou.

„Koukej mě pustit," syčela jsem jako vzteklý hlad a pokoušela se dát do svého hlasu co nejvíc z hrozby, po níž jsem v dané vteřině toužila. Musela jsem se bránit! Přestávala to být legrace, šlo do tuhého.

„Začnu křičet!"

Zazubil se a zvesela pohodil hlavou. „Ale nezačneš."

„Jak si můžeš být jistý?"

Zvedl ruku, připraven mi snad... co? Odhrnout z tváře pramen vlasů? Pohladit po líci? No, ať se chystal k čemukoli, včas jsem před jeho prsty uhnula. Najednou mi byla přímo odporná představa, že by na mě měl byť špičkou ukazováčku sáhnout.

Uskočila jsem nazad, proklouzla mezi jeho tělem a domovní zdí a zmizela ve dveřích tak rychle, jak mi to jen vláčná kolena dovolila. Vchod se za mnou zavřel, já bez dechu prchala po pamětí chodbami a nemohla se dočkat, až se dostanu do naší ložnice.

Vpadla jsem tam jako uragán a pro jistotu za sebou zamkla. Na každém kroku mě pronásledovaly Ianovy hluboké oči. Jež se dokázaly měnit prakticky ve zlomku vteřiny. Chvilku tam svítila zvědavost, chvíli náklonnost, laskavost a vzápětí hrozba mísená s nebezpečím.

Jeden den. Stačil jeden den, abych se ocitla zpátky v té neuvěřitelně bublině plné příčin a následků, z níž jsem před pouhým rokem a půl s tak obrovskou námahou vystoupila.

Šplhalo mnou absurdní podezření. Co když má právě on něco společného se Samanthou? Byla by příliš velká náhoda, kdyby se mi v životě objevili zcela nezávisle jeden na druhém. Intuice mi přece ještě nikdy nelhala...

Bojovala jsem s touhou probudit Louise a donutit jej, abychom se okamžitě, teď uprostřed noci vrátili zpátky do Londýna. I kdybych měla řídit já! Necítila jsem se bezpečně. Prostě ne. Jenže Tommo chrápal tak hlasitě, až bylo nad slunce jasnější, že by ho neprobral ani kýbl vody chrstnutý rovnou do obličeje.

Vyčerpaně jsem vydechla. Nejrozumnější asi bude následovat jeho příkladu a pokusit se aspoň na pár minut usnout. Jestli se díky únavě zhroutím, ničemu tím nepomůžu.

Zhasla jsem proto světla, zula si boty a svlékla se jen do trika a zalezla do aviváží provoněných pokrývek přímo vedle Louiho teplého těla. Modlila jsem se, aby ráno přišlo o něco dřív. Chtěla jsem domů!

  * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

PS: KOMENTÁŘ MOC POTĚŠÍ, DĚKUJU, ŽE SE K MÝM PŘÍBĚHŮM STÁLE VRACÍTE, PŘESTOŽE POSTRÁDAJÍ VŠECHNO TO PŘITAŽLIVÉ PRO VĚTŠINU ČTENÁŘŮ. MÁM VÁS MOC RÁDA ♥