✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#69

Ach jo, má srdcovka. Já PEVNĚ doufám, že se vám bude dnešní díl líbit, snad se mi podařilo vložit do následných slov veškeré emoce, city. 
Děkuju vám za veškerou podporu, komentáře, hlasy a vzkazy. Ať zde, nebo na FB. Mám vás moc ráda... ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Ty," syčel vztekle Louis, „ty..." Cítila jsem, jak sevření jeho paží kolem mého těla polevuje. Středobodem jeho světa se v daný moment stal Samuel, bezpochyby se k němu chystal vykročit, což jsem nesměla dovolit. Spustil by katastrofu neuvěřitelných rozměrů, vlastně už tak visela Samuelova trpělivost na vlásku. Jediný chybný krok a zničí nás oba. Pouhým lusknutím prstu. Věděla jsem to tak jistě, jako že každé ráno znovu vysvitne slunce.

„Lou, počkej, prosím," pověsila jsem se mu na zápěstí a patami se pořádně zapřela o zem. „Nedělej to..."

Ztuhnul. S tázavým výrazem ve tváři se ke mně obrátil. Tušil snad, že je něco moc, ale vážně moc špatně? Začínala jsem se třást. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli tuhle situaci zvládnu. Přestože na tom závisel Louiho život. Za který jsem musela zuřivou silou bojovat.

„O co jde?"

Samuel se opodál uchechtl, no já ten nemístný projev jeho rozbouřených emocí ignorovala. Místo toho jsem vzala Tommovy ruce pevně do dlaní a zpříma se mu zahleděla do očí. Musel pochopit sílu mé lásky, musel pochopit, jak strašně moc ho miluju. A proč hodlám s krvácejícím srdcem udělat to, co... no, k čemu jsem se chystala.

„Víš, žes byl vždycky mým snem?"

V očích se mu zablesklo.

Zhluboka jsem se nadechla a rychle pokračovala, dokud ve mně zbývala alespoň nějaká odvaha. „Ta výměna duší byla paradoxně tím nejlepším, co se mi kdy stalo. Než jsem tě poznala, vnímala jsem sebe samu jako někoho nedůležitého, věřila jsem, že když nemám dokonalou postavu, nikdy nenajdu to své štěstí. Tys mi však dokázal, jaká láska ve skutečnosti je. Že se můžeš zamilovat do samotné podstaty toho druhého. A za to ti chci z celého srdce poděkovat.

Nadechl se k odpovědi, ale já ho ke slovu nepustila. Zavrtěla jsem hlavou a položila mu ukazováček na rty. „Nemáme moc času, nech mě mluvit, prosím..."

Setřásl mou ruku a tvrdě se mi zahleděl do očí. „Jak nemáme moc času? Co to povídáš? Proč mám takovej dojem, že se chystáš provést nějakou pitomost?"

Málem jsem se naplno rozesmála. Za jiné situace bych jej hravě plácla do ramene a pak mu skočila kolem krku, no tehdy jsem se nepřiměla udělat ani ten sebemenší pohyb. Na to se ve mně všechno až příliš svíralo. Jako by se mi kolem žaludku omotalo lano utkané z ledu a zmrzlé hlíny.

„Dost tlachání," vyplivnul pohrdlivě Samuel, postřehla jsem v jeho hlase stěží zakrývané stopy vzteku. Oba byli v napětí, topila jsem se v jejich nonverbálním boji a připadala si jako smýkaná krutou fučivou vichřicí. Nemohla jsem dál.

„Zkraťte to!"

Ignorovala jsem ho. Nehodlala jsem se nechat okrást o poslední chvíle, jež jsem mohla strávit s nejdůležitějším člověkem na světě.

Vytáhla jsem se na špičky a vzala Louiho půvabný přívětivý obličej do dlaní. Míra mých vlastních citů mě srážela na kolena, duše se ve mně tetelila, třepotala jako křehká motýlí křídla. Ovšem jen do doby, než jí došlo, že tohle je možná naposledy, co se může dotýkat té Tommovy.

„Pamatuj si jediné. Miluju tě."

V zornicích mu blesklo poznání. Konečně pochopil. A já měla dojem, jako by se mi svět právě roztříštil před očima.

„To nehodláš udělat."

Kousla jsem se do spodního rtu a jedině ta bolest mi zabránila propuknout v zoufalý Pláč. Pomalu jsem umírala... Vlastní rozhodnutí mě trhalo na kusy, jedno bylo jisté. Až dokonám finální řez, nic nebude stejné.

Já nebudu stejná.

„Nedovolím ti to!"

Pustila jsem jej a o krok couvla. „Rozhodla jsem se."

„Ale... proč?!"

Objala jsem se pažemi a zrak zabodla do země. „Lou, nemuč mě. Prosím..."

„Tak dobře," zatleskal náhle Samuel, „myslím, že je nejvyšší čas to utnout. S Tomlinsonem se nyní milerádi rozloučíme!" S tím se přiblížil a pevně mě objal kolem ramen. Vyškubla jsem se mu dřív, než mu Louis mohl skočit po krku.

„Nesahej na mě."

Oči mu opětovně zčernaly. „Přes to jsme se snad dostali, ne?"

Uchechtla jsem se. „Přes to se nikdy nedostaneme."

„Važ slova."

„Už mě unavuje stahovat se před tebou do ulity!" zaječela jsem nepříčetně. „Ano, souhlasila jsem, že s tebou spojím svůj život. Ale nikdy jsem neslíbila, že to udělám s radostí. Naopak. Stejnou měrou, jako miluju jeho," střelila jsem pohledem po Louim, jenž mlčky, s tváří průhlednou postával opodál a nechápavě sledoval naši ostrou výměnu názorů, a pak jej stočila zpět k bývalému Strážci po svém boku, „tebe nenávidím. A přísahám, že dokud mé srdce bude bít, bude existovat i má nenávist."

Jen zlomek vteřiny nás obklopovalo ticho. Náhle Samuel z plných plic zařval. Došlo mu, že mé city se nikdy a za nic na světě nezmění.

Přitiskla jsem si dlaně na uši a zachvěla se. Mrkala jsem, zpracovávala jeho hněv a realitu vnímala pouze okrajově, onoho zářivého krystalu jsem si tudíž všimla teprve ve chvíli, kdy s ním vší silou praštil o kamennou zem. Zalilo nás světlo, úlomky z něj se rozlétly na všechny strany, jeden mě dokonce škrábl do obličeje. Bolelo to. Víc, než bych očekávala, ovšem nebylo to nic proti utrpení, které zaznělo z Louiho hlasu.

Rozkřičel se. Křičel bolestí, křičel hrůzou. Náhle mu jako mávnutím kouzelného proutku z tváře zmizely veškeré emoce, nahradil je bezduchý výraz. Obrátil oči v sloup a ve zlomku vteřiny se mi bezvládně zhroutil přímo před očima.

Jestli se krystal rozbije...

Roztrhlo mě to na kusy. Zasténala jsem, bez váhání sjela k němu na kolena a přitáhla si jeho hlavu do klína, přes slzy jsem skoro neviděla.

* * * * * * * * * * * * * * *

Nezapomeňte se i nadále připojovat na FB, všichni jste vítáni. Odkaz najdete přímo na profilu =) A komentář potěší!

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám... =)