✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#8

Enjoy this part! Love you! All of you!
Děkuju za všechno. Každý jeden čtenář pro mě znamená neskutečně moc. VY pro mě znamenáte neskutečně moc... ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Usedla jsem na matraci k Louimu a prsty mu něžně prohrábla vlasy. Při mém doteku jen tiše něco zavrněl, ovšem víčka nerozlepil. Nechal se pohltit spánkovým deliriem, okolní svět pro něj vůbec neexistoval. Mé podezření narůstalo. Ona rychlost, s níž zvládl upadnout do kómatu, byla vážně podezřelá. Nebo moc koukám na filmy? Jsem paranoidní? Žádný div vzhledem k Damienově návštěvě. Musím si zapamatovat jednu věc... Jestli přežiju katastrofu, která se na nás valí, do konce života musím zůstat ve střehu.

Potlačila jsem pobavené uchechtnutí. Vrací se mi staré manýry. To není dobré.

Ještě chvilku jsem se na Louiho dívala a vstřebávala vše, co se v posledních hodinách odehrálo. Měla jsem strach se byť o nepatrný kousek pohnout. Jako by každý krok mohl narušit tu chatrnou stabilitu, na níž balancoval náš vztah. Žili jsme snad rok a půl ve lži? Zavřeli jsme záměrně oči před realitou, ve které na každém rohu číhá nějaké nebezpečí?

Dlaní jsem si přejela po obličeji. Osud si svou cestičku vždycky najde. Přísahala bych, že i tahle noc v Erikově penzionu byla jen naplánovanou odbočkou, stejně jako seznámení s Ianem. Jen jsem netušila, zda půjde o zkratku, nebo spíš slepou ulici, v níž bezmocně uvíznu.

Najednou se mi akutně nedostávalo vzduchu. Atmosféra v místnosti jako by mě dusila, topila jsem se a nezvládla dostatečně napnout síly, abych se dostala zpět na hladinu.

Naposledy jsem tedy Louiho zkontrolovala a potichu vyklouzla ze dveří. Chodba se utápěla v nažloutlém šeru, jež vyluzovaly stropní zářivky, a já si díky onomu mlhavému světlu všimla černě vyražené šipky, pod níž se skvěl nápis "Terasa". Bez váhání jsem se oním směrem vydala.

Ušla jsem asi třicet kroků a stanula před širokými prosklenými dveřmi. Spadal přes ně sametový závěs v krémové barvě, odhrnula jsem jej a vzala za kliku, doufajíc, že nebude zamčeno.

Nebylo.

Do nosu mě udeřil chladný vítr. Chundelatá deka, s jejíž pomocí mě ve městě zachránil Louis, bohužel zůstala s ním v pronajaté ložnici, mohla jsem se tudíž jen chabě obejmout pažemi a toužit po šálku horkého čaje.

Terasa vedla do okouzlující udržované zahrady se starou kamennou studnou, vysokými kmeny majestátních stromů a několika nově natřenými lavicemi. Jako by Erik něčí pozdní návštěvu čekal, jelikož podél klikatící se pěšinky zářila jedna malá svítilna vedle druhé.

"Nikdy jsem nepochopila," zaznělo mi za rameny sebejistým hlasem s notnou dávkou nadřazenosti, "co lidi na tak neskutečném kýči mají. Sentiment? Romantika? Nebo se tak snaží uniknout šedi reálného světa?"

S prudce bušícím srdcem jsem se obrátila. A téměř okamžitě ustrašeně vykřikla. Naproti mně totiž stála vysoká štíhlá dívka v čistých bílých šatech, se záplavou vlnitých blond vlasů, jež jí lemovaly dokonalý symetrický obličej, a tvrdýma, ocelově šedýma očima.

"Samantha," hlesla jsem bez špetky jakýchkoli pochyb.

Uznale kývla hlavou. "Hm, koukám, že už tě Damien stačil o všem zpravit. Vlastně se ani nedivím. Vždycky na tebe strašně trpěl." Pohrdlivě nakrčila nosík, mlaskla a klidně pokračovala. "V tom případě můžeme rovnou přejít k věci." Udělala krok blíž a já tři vzad.

"Celé to s Louisem je jeden velký omyl."

Obočí mi vystřelilo málem až k vlasovým kořínkům. "Prosím?"

"Nepatříte k sobě," zavrtěla hlavou. "Sama to jistě cítíš. Copak se chceš hroutit pokaždé, když se na internetu objeví nějaký urážlivý komentář? Děvče, to nebudeš dělat nic jiného! Vaše světy jsou na míle vzdálené, a ať uděláte cokoli, nepřiblíží se k sobě."

Poslouchala jsem ji a čelist mi v údivu zela dokořán.

Jenže Samantha ještě neskončila. "S Eleanor se nemůžeš rovnat. Ona je na takový styl existence stavěná. Roky byla Louisovi věrně po boku, klapalo jim to! Ty na to nemáš. Chudinko."

Poslední útok, poslední rána. Trefná a velmi, opravdu velmi bolestivá. Veškeré pochyby o sobě samé, jež mě od dětství sužovaly, se vrátily jako bumerang. Nenávist, sebeponižování, přesvědčení, že jsem tím nejhorším člověkem na světě.

A to přesně ona chtěla. Toužila mě zlomit.

"Jak může být někdo tak krutý vůbec strážným andělem?" Nebrala jsem si servítky. Nebeské služebníky jsem poznala jako laskavé bytosti světla, no ona spíš jako by vyšla z temnoty. Věděla jsem, že udělá všechno, aby nás s Louim rozdělila, vrátila jej ke své svěřenkyni a Strážcům se pomstila.

V očích jí zaplál stravující hněv. "Nevinnost sama. Přesně jak tvrdil Damien. A Alex. No," mlaskla, "jak to děláš? Jak ty chlapy nutíš, aby pro tebe obětovali všechno?"

Zamračila jsem se a v obranném postoji překřížila paže na prsou. "Vůbec netuším, o čem to mluvíš."

"Ale tušíš. Ty to dokonce víš!" Zašermovala mi ukazováčkem před obličejem. "Jenom si hraješ na hlupačku."

Nereagovala jsem. Pouze jsem obrátila oči v sloup a přímo zoufale si přála, aby tenhle rozhovor skončil. Dala bych za to snad všechno.

"Co Louis? Hm? Damien? Niall?"

S posledním jménem jsem sebou škubla. A dívce se na rtech objevil krutý spokojený úsměv.

"Jak to mezi vámi vůbec pokračuje?" Mluvila dál, jako by se vůbec nic nedělo. "Vídáte se? Nebo tě pořád tak zavile ignoruje?"

Věděla všechno. Neměla jsem v rukávu jediné eso.

"No tak, drahoušku," uchopila mě dvěma prsty jemně za bradu. "Nemluvíš se mnou?"

S překvapivou silou jsem její paži odrazila. "Neopovažuj se na mě ještě někdy sáhnout. Jestli si myslíš, že mě zastrašíš a já před tebou nebo Eleanor padnu na kolena, šeredně se pleteš! Še-re-dně. Zlomila bys mě ještě před dvěma lety. Ale po té záměně duší," na poslední dvě slova jsem vložila znatelný důraz, "už mě nezničí nic."

Zlostně zatnula čelist. Sice nevím, kde se to ve mně vzalo, nicméně pravdivěji už jsem mluvit nemohla. Nehodlala jsem se vzdát. Vzdát Louise. Nebo onoho nabytého štěstí, které spolu s Tommem přišlo. Byl pro mě vším.

"Ještě se uvidíme," vyštěkla, luskla prsty a přímo před očima se mi rozplynula.

Zavrávorala jsem a svezla se na kolena. Jako bych ztratila veškerou energii. Samantha ji ze mě vysála, bylo nad slunce jasnější, že jsem si právě podepsala rozsudek smrti. Jestli nedostojím svým slibům a nebudu bojovat.

Vtom vrzly dveře.

"Uch, promiň," zamumlal překvapeně Ian, "myslel jsem, že jsem jediný, kdo nemůže spát."

Útrpně jsem zakňourala. Nechte mě všichni na pokoji!