✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#39

Nejradši bych odmítla, popadla Louise za ruku a odtáhla ho ven. Nechtěla jsem si poslechnout nic z toho, co se nám Eleanor chystala povědět. Nevěřila jsem jí totiž ani nos mezi očima. Jednou se proti nám spojila s temnotou infikovaným andělem, kdysi snad dokonce strážným, tudíž jsem vážně nevěřila, že by tak najednou obrátila. Nejsem přece hloupá!

„Prosím," ozvala se znovu, když si všimla pochyb vepsaných v našich tvářích. „Nežádám od vás víc než šanci povědět k momentální situaci své. Věřte, sama toho mám na srdci hodně. A i když si o mně jistě nemyslíte nic dobrého, není mi to příjemnější o moc víc než vám."

Nejradši bych vyprskla smíchy. Kdovíproč mi její poslední slova zněla jako hodně dobrý vtip. Možná nejlepší, jaký jsem za poslední dobu slyšela. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že Samantha nám umně skrytá stojí za zády a bedlivě analyzuje dění, v jehož centru jsme se s Louim ocitli. Celé to byl bezpochyby perfektně promyšlený plán. Ale já nehodlala skákat, jak slečny pískají.

Už ne.

Jako první jsem se pohnula já. Proklouzla jsem kolem Eleanor a usedla do vysoké polstrované židle s měkkým opěradlem, odevzdaná osudu, odevzdaná následujícím minutám.

Louis váhal jen zlomek vteřiny. Po mém přemlouvání, abychom sem nechodili, jistě nečekal, že nakonec právě já rozhodnu za nás oba. Musela jsem prostě udělat, co se jevilo jako správné.

Mlčky se uvelebil vedle mě a pod stolem znovu pevně propletl naše prsty. Jistě potřeboval vědět, že tam jsem, stejně jako tohle vědomí pomáhalo mně. Spolu jsme toho mohli zvládnout víc.

El váhala pouhou chvilku. Během ní jsem si ji však stihla po očku prohlédnout. Velmi se změnila. Už z ní nevyzařovala ta tolik známá sebejistota, jako by si najednou nebyla jistá svým životem. Ba co víc, ona se skutečně v naší společnosti necítila. Což k ní nešlo. Bylo najednou nesmírně těžké uvěřit, že se nás pokouší zničit. V té hubené propadlé dívce s matnými rysy jsem skutečně nepoznávala onu pyšnou ženu, s níž jsem měla kdysi čest.

Usedla proti nám a spojila prsty na desce stolu. Mlčela. Mlčela a klopila zrak do klína, ramena se jí zvedala o překot. Nevypadala, že se chystá v nejbližší vteřině promluvit. Ale jak se ukázalo, nemusela. První, komu došla trpělivost, byl Louis.

„Proč jsi nás sem vytáhla?"

Zvedla k němu tvář.

„Jestli nám chceš namluvit, že nemáš se Samanthou nic společného, šetři dechem. Neuvěříme ti, ani co se za nehet vejde..."

Rysy se jí zkřivily bolestí. Že by měla tolik hereckého nadání?

„Přiznávám," šeptla, „spolupracovala jsem s ní. Jako strážnému andělovi jsem jí věřila! Z celého srdce! A protože... protože jsem tě nikdy nepřestala milovat," věnovala Louisovi lehce rozpačitý úsměv a já vedle něj poposedla, jelikož se mi ta situace vůbec nelíbila, „souhlasila jsem, když přišla s nápadem, abychom vás rozdělili. Jenže brzy... brzy jsem si uvědomila, jakých příšerností je schopná. Tak jsem se od toho distancovala."

Zaškaredila jsem se.

„Omlouvám se. Ani nevíte, jak moc mě to všechno mrzí!" Z koutku oka se jí rozkutálela jedna slza a můj žaludek se proměnil v klubko svíjejících se hadů. Ne, pořád mi tam něco nesedělo. Přetvařovala se? Lhala?

„Můžete... můžete mi to někdy odpustit?"

Na rozdíl od Louiho jsem se jí do očí nepodívala. Nešlo to. Bála jsem se, co bych si v nich přečetla. Zřejmě jsem na to ještě nebyla připravená.

„El, poslyš," nadechl se. „My si... Ceníme si tohohle tvého gesta, skutečně. Ale... Nezlob se, nemůžeme ti zatím poskytnout rozhřešení. Ne po všem, co se stalo. Dej nám čas."

Tehdy jsem z ní vycítila záchvěv negativity. Než bych se o něm však stačila přesvědčit, onen nezřetelný pocit byl pryč. Nacházela jsem se zpět ve vakuu plném omluv a proseb, ačkoli mi nic z toho nepřišlo upřímné.

„Jasně, to... chápu. Stačí, že jsem vám to mohla říct. Teď už je na vás, jak se rozhodnete."

Asi jsem opět propadala paranoie, ale jako bych z jejích slov zachytila dvojí význam. Rozhodnutí... To jsme museli dennodenně zvát do svých životů. A snad nikdy nebylo jednoduché. Naopak. Pokaždé bych snad radši balancovala nad propastí s hladovými piraňami.

„Můžu se na něco zeptat?"

Tón Eleanořina hlasu se mi nelíbil. Po zádech mi přeběhl mráz.

„Skutečně budete mít dítě?"

Zbledla jsem. Jak se o tom jenom dozvěděla?

* * * * * * * * * * * * * * *

Děkuju za vaši podporu! Doufám, že časem se příběh dostane pod kůži dalším a dalším čtenářům, snad má IWBWY důstojného nástupce. Oba ty příběhy miluju, mám k nim neuvěřitelně silný vztah. A VY na tom samozřejmě máte lví podíl ♥ Miluju vaše reakce. Vaše zprávy a komentáře. A přestože nyní nemám čas na vše odpovídat, věřte, že všechno čtu a všechno to pro mě hodně znamená. Mám vás moc ráda, jste HyperSuperTurboExtraBáječní! ♥
PS: Za případné nesrovnalosti se opět omlouvám, ale bojuju s chřipkou, teplotou a všemi věcmi, co s ní souvisí... =)