✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#67

Jak jsem slíbila, přináším vám novou část mé největší srdcovky a pevně doufám, že se vám bude líbit! I když tento druhý díl nemá tak velký úspěch, nevadí. Chci jej dotáhnout do konce. Kvůli sobě, kvůli VÁM, které mají BWM rády... Děkuju za vše ♥

BTW: V úvodu najdete fotku skutečné jeskyně LECHUGUILLA v Novém Mexiku =)

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

„A," polkla jsem hrůzu, jež mi stoupala hrdlem, „kde že to přesně... jsme?" Ne že bych to nutně potřebovala vědět, jen jsem se snažila získat co nejvíc času a vymyslet další plán. Ovšem existovalo vůbec něco, čím bych zachránila sebe i Louise?

Samuel se od srdce rozesmál. Přísahala bych, že z něj spadla veškerá tíha. Nemusel si dělat starost, dostal mě, kam jsem chtěla, z vlastního pohledu vyhrál. Ovšem to se šeredně zmýlil.

„Já ti to zatím nepověděl?" Vypadal jako malý klučík. Ještě stačilo, aby začal poskakovat, a výsledný efekt by byl dokonalý. „Jsme v jeskyni jménem Lechuguilla."

Zamračila jsem se. Nevěděla jsem, o co jde. A on pochopil. Na tváři se mu objevil čirý výraz zadostiučinění, dělalo mu dobře, když mě mohl poučovat? „Je to komplex jeskyní v Novém Mexiku. Veřejnost sem má zakázaný přístup, proto jsem si jej zvolil za své útočiště. Kdysi se tu pokoušela natáčet nějaká televizní stanice, ale stačilo pár malých nehod," ve vzduchu naznačil uvozovky a mně po zádech přeběhl mráz, „aby od svého záměru upustili. Od té doby sem lidská noha nevkročila. Tedy," uchechtl se, „ne dobrovolně."

Zatnula jsem ruce podél boků v pěst. Věděla jsem, kam tím míří. Ke mně a Louisovi.

Veškeré námitky jsem však moudře spolkla a místo toho si jeskyni konečně pořádně prohlédla. Když si mé oči zvykly na šero, jež kolem panovalo, poznala jsem, že místo je navzdory všemu nádherné. Kam až mé oko dohlédlo, byla stěna tvořená z jemných křehkých krystalků. U srdce mě bodla lítost. Proč se něco tak překrásného muselo stát dějištěm takové... zrůdnosti?

„Tak co," naklonil zkoumavě hlavu, zornice se mu trochu zúžily. „Rozhodla ses? Buď já, nebo Louisův konec."

Jako by mi útroby sevřela ledová ruka. Samuel se prakticky neustále opakoval. Kdykoli jsme se potkali – ne, kdykoli mě vyhledal, skončili jsme u výhrůžek. Nepochybovala jsem, bez mrknutí oka by je splnil. Ačkoli věděl, že by mě tím zlomil. I to klidně riskoval, jen aby Tomma odklidil z cesty.

„Nejdřív mě k němu zaveď."

Pár vteřin váhal, jen mě zkoumavě pozoroval. Neuhnula jsem pohledem. Hrdě jsem mu čelila, ačkoli mě to stálo neuvěřitelné množství sil. Jediné, po čem má duše prahla, po čem hladověla, bylo vidět Louiho.

Povzdechl si. „Fajn. Pojď za mnou. Ale varuju tě," zvedl ukazováček, „jestli se o něco pokusíš, budeš litovat."

Neodpověděla jsem. A on to zjevně ani nečekal. Obrátil se na patě a vykročil, bez váhání jsem jej následovala. Sama bych tam vážně zůstávat nechtěla, ani za nic.

Zneklidňovala mě ta hluboká tma, jež kolem vládla. Ale sotva jsem to domyslela, objevil se přede mnou, zhruba ve výši očí, zářivý plamínek. Byl malý asi jako pingpongový míček, přesto dokázal osvětlit prostor na dobrých pět metrů dopředu.

Samuel kráčel bez váhání.

Prošli jsme dlouhou chodbou plnou stalaktitů i stalagmitů, menší kulatou jeskyní, z jejíhož stropu dolů kapala voda, a skončili v obrovském dechberoucím prostoru tvořeným zvláštními vápencovými útvary a velkými sádrovcovými deskami.

„To je nádhera!" vydechla jsem okouzleně, aniž bych si to vůbec uvědomila.

„Je, že?" prohodil Samuel přes rameno a zastavil uprostřed. „Říká se tomu Zrcadlový taneční sál..."

Nedokázala jsem z onoho zvláštního místa spustit zrak. Na vteřinku jsem snad úplně zapomněla na pravý důvod své přítomnosti. Tak moc mě sál na první pohled okouzlil.

„Ale nejsme tu proto, abychom obdivovali přírodní krásy," houkl k mému překvapení neuvěřitelně sarkasticky. „Chtělas přece vidět svého milovaného, nebo se snad pletu?"

S pobledlou tváří jsem k němu vzhlédla. Šklebil se, vypadal jako nebezpečná krvelačná šelma. A já náhle skutečně pochopila, že ať nyní uvidím cokoli, nebude se mi to líbit.

Vtom zvedl ruku a jednou krátce lusknul. Zalila nás takřka oslnivá zář. V záchvěvu prvotního instinktu jsem si položila paži přes oči a ovládala bodání za víčky. V uších mi navíc hučelo, bylo to všechno tak nepříjemné, až jsem na moment zavrávorala.

„No tak!" Zaburácel Samuelův hlas. „Podívej se na něj!"

Zaštkala jsem a ruku spustila zpátky podél těla. Chvíli trvalo, než si oči zvykly, ovšem sotva se tak stalo, vydral se mi z úst výkřik. „Lou!"

Ano, byl to on. Stál na druhé straně sálu, bez hnutí, vlastně nevypadal, že by si mě vůbec všiml. Bez váhání jsem se k němu tudíž rozběhla. Nemohla jsem se dočkat, až jej obejmu. Až ucítím teplo jeho náruče, ochutnám ty sladké polibky, jež měly moc navrátit mě zpátky do života.

Těsně před jeho tělem jsem ovšem zabrzdila. Ne, to nebyl můj Louis. Tedy, byl, ale... Nevím. Nepohnul se, stál nehybně jako socha, v očích měl mrtvý výraz. Kdyby se mu hrudník mělce nezvedal a poté opět neklesal, bála bych se nejhoršího.

„Cos s ním provedl," zasyčela jsem a otočila se k Samuelovi. „Co mu je?!"

* * * * * * * * * * *

Nezapomínejte na facebookovou stránku, čím víc nás tam bude, tím lépe ♥ Odkaz klasicky na profilu =) 

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám... =)