✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

Prolog

A je to tu, tramtadadá! Pokračování IWBWY. Jsem tak nadšená, tak... v euforii =D Nejradši bych nadskakovala metr vysoko - ne, nezbláznila jsem se =D Víte, když jsem začala s IWBWY, nevěřila bych, že si získá takovou přízeň. A už vůbec by mě nenapadlo, že jednou budu na vaši žádost - na žádost svých čtenářů psát druhý díl. Jste prostě úžasní! A já si každého jednotlivého z vás nesmírně cením ♥ Ze všech se pokusím, aby se vám i toto dílko líbilo... DÍKY ZA VŠE... Mám vás ráda ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Zlehka jsem rozlepila víčka. Nezataženými okny proudily do pokoje první slabé paprsky ranního slunce, tvořily na plovoucí podlaze nádherné vzory a polétavé částečky prachu si v nich hrály na honěnou.

Zívla jsem, oči znovu zavřela, jelikož jak se ukázalo, zůstat bdělá byl přímo nadlidský úkol, a s tichým zamručením se obrátila na bok.

„Vše nejlepší k narozeninám, krásko."

Rty se mi bezděky zkroutily do něžného úsměvu. Ten hlas... Mohla bych se jím nechat probouzet do konce svého života. Pokaždé do mého nitra přinesl mír, pokoj, jen v blízkosti jeho majitele jsem se cítila jako plnohodnotná bytost.

„Tys nezapomněl?" zavrněla jsem, když mě Louis něžně líbnul na tvář.

„Zapomenout? Jak bych mohl," sevřel mě v pevném objetí. „Dnes máš nádherných dvaadvacet. A já ani nedokážu vypovědět, jak jsem šťastný, že letos tvé narozeniny konečně oslavíme spolu..."

Přitulila jsem se k němu, tvář mu zabořila do hrudi a úlevně vydechla. Rok a půl... Přesně tak dlouho jsme s Louim tvořili pár. Bože, jak se to zdálo dávno. Když jsem se jednoho červencového rána probudila v těle Louiho tehdejší přítelkyně Eleanor, myslela jsem, že mi totálně přeskočilo. Prvotní paniku vystřídal úděs, nejistota a nakonec... smíření. Alespoň navenek. Uvnitř jsem však šílela. Během té bláznivé zkušenosti jsem si prošla minulými životy, setkala se se svým strážným andělem, mluvila s Andělem smrti, abych následně zjistila, že naše duše – moje a Louiho – se celá staletí hledaly, v každé jedné společné existenci se milovaly a dělaly vše pro to, aby našly jedna druhou.

Jako bych to někde hluboko uvnitř věděla. Ostatně... Mé platonické pobláznění přerostlo ve skutečný cit už v okamžiku, kdy jsem mu poprvé pohlédla do očí. Náhle jsem věděla, že bez něj můj svět nikdy nebude kompletní.

„Dřív bych nevěřil," promluvil po několika minutách, kdy jsme jen leželi v objetí a těšili se na další nový den, „že někdo může prožívat nekonečné štěstí."

Zasmála jsem se a přitulila se k němu těsněji. „Až tak?"

„Jasně," zabořil mi tvář do vlasů. „Ode dne, kdy jsem za tebou přijel do Čech, jako by se najednou všechno rozjasnilo. Jsem strašně rád, že tě mám."

Kousla jsem se do spodního rtu, abych zaplašila nastupující pláč, a vydechla: „To i já. Dal jsi mému životu smysl."

Uchopil mě za bradu. „Petru, miluju tě."

Natáhla jsem se pro polibek. Vše bylo dokonalé. A mě ani nenapadlo, že by se nad naším vztahem mohla stahovat těžká černá mračna.

Měla jsem si dávat pozor. Jelikož se blížila bouře.