✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#35

I Louis znejistěl, a to prakticky v té samé chvíli co já. Ztuhli jsme oba v jediném okamžiku, ačkoli jsem mu do mysli neviděla, byla bych přísahala, že se mu hlavou honí podezření velmi podobné tomu mému.

„Lou," zatřásla jsem mu opatrně rukou, ovšem v té chvíli, jako naschvál, si nás všiml blonďák. Vzhlédl, a když nás viděl za prahem, v očích mu zajiskřilo. Zatímco mně podél páteře šplhal bodavý mráz, on se provokativně zubil jako malý kluk.

„Jen pojďte," vyskočil a rozvláčným gestem vstřícně zamával.

„Lou," zkusila jsem znovu, „že je to..." Nestihla jsem svou myšlenku dokončit. Vzápětí se totiž Niallova společnost ráčila obrátit.

Na poslední chvíli jsem v hrdle zadržela zděšený výkřik.

Byla to Samantha. Jen s tím rozdílem, že už se netvářila jako rozzlobená bohyně pomsty. Kdepak. Na rtech jí seděl úsměv. Skutečný úsměv s lehce odhalenými zuby, paradoxně mě takový výraz vyděsil mnohem víc, než kdyby z očí metala blesky. Moc dobře jsem věděla, co se za tou sladkou tvářičkou skrývá.

Rozhodla jsem se nepodléhat okamžitě emocím, nepředvádět ostatním hostům ochotnické divadlo, zkrátka se držet zpátky, no Louis mou myšlenku nesdílel. Třásl se, chvěl, málem jsem vnímala prudké údery jeho srdce.

„Co tímhle sleduješ?" vypálil směrem k dívce. „Nestačí, že se pokoušíš zničit život nám dvěma? Chceš do toho zatahovat ještě Nialla?"

Samantha hrála svou roli velmi, fakt velmi dobře. Neznat ji, spolknu jí následující reakci i s navijákem. Bez sebemenšího zaváhání. Ona totiž zalkala, v očích se jí zatřpytily slzy. „Já ne... Netuším, o čem to mluvíš. My se známe?"

Jakmile se Tommo nadechl k další reakci, obrátila jsem se k němu a konejšivě mu položila dlaň na rameno. Neměl daleko k výbuchu. Který by skončil zle. Hodně zle. Jak se zdálo, Niall o ničem nevěděl. Těkal mezi námi zmateným pohledem, nejistě se kousal do spodního rtu a jistě se snažil přijít na to, co se mezi námi třemi děje. Komu věřit? A v co vůbec věřit?

„Hele... O co jde?"

Semkla jsem křečovitě víčka, až mi na očním pozadí vybuchl gejzír různých barev, a v duchu počítala do deseti. Nedostávalo se mi vhodných slov. Najednou jsem neuměla poskládat souvislou větu, v krku mi rostl pořád větší knedlík.

„Tak vysvětlí mi to někdo?" Niallův hlas získával na naléhavosti, což nevěstilo nic dobrého. Snad právě naopak. Hrozba umně zabalená v neprostupném hávu.

„Chceš vysvětlení?" odfrknul Louis pobaveně. Vymanil se mi a postoupil o několik kroků ke svému příteli. „Pak se zeptej své... holky." Ne, nikdo by nemohl ignorovat ostří sarkasmu, jímž bylo prošpikováno poslední slovo. Dokonce i mně se žaludek nepříjemně zkroutil.

„Není náhoda, že jste se potkali zrovna teď? Hm? Podle mě se znáte dost krátce na to, aby s tebou hned odjela do Londýna. Přemýšlels vůbec?"

„Co to tu, sakra, meleš?" štěkl Niall, jeho líce získaly ne zrovna přívětivý nachový odstín. Nemluvě o rukou, jež podíl boků zatínal v pěst. „Nepřeskočilo ti? Žárlíš snad? Nestačí ti, žes mi vzal to jediné, co mohlo můj život udělat kompletním?" S tím pohledem sklouzl ke mně a já ve všech rysech jeho obličeje rozeznávala stravující bolest.

Která se bez sebemenších problémů okamžitě vpálila do mě. Sebenenávist. Lítost. Pocit vzteku a neskutečné nespravedlnosti osudu.

I pro Louiho byla jeho slova jako rána ze samopalu přímo do zad. Ztuhnul, ramena mu poklesla, bojovný postoj nahradila odevzdanost. Nečekal takový argument. Nečekal, že jej Niall proti němu vůbec použije. Ostatně, ani mě by to nikdy nenapadlo.

Tak trochu rána pod pás, na druhou stranu jsem si nebyla vůbec jistá, jestli máme právo mu onen úder vyčítat. Dobře věděl, jak veškerou mou sebejistotu zadupat do země. Znal mě. Znal mě perfektně, během doby, co byla má duše v těle Eleanor, jsem se mu až děsivě otevřela. Přesto zůstal pouze skvělým přítelem.

Ale to nestačilo. Jemu ne.

„Tos. Neřekl." Louis ta slova odsekal, málem jsem slyšela, jak to ostří s tichým zasvištěním prořízlo vzduch kolem nás.

Můj pohled tehdy sklouzl k dívce po blonďákově boku. Samantha se povýšeně usmívala, obočí měla povytažené a její rozšířené zornice vyjadřovaly neměnné uspokojení. Dělo se přesně to, co chtěla. Co zamýšlela. Ona... Hodlala nás snad rozeštvat?!

Ano, vsadila bych na to všechno.

Zaskřípala jsem zuby.

„Jo, řekl. Co s tím uděláš, hm?"

Obrátila jsem pozornost zpátky k těm dvěma. Jejich postoje se o něco změnily, posunuly, vznášel se mezi nimi opravdový stravující vztek, zloba. Bylo jen otázkou času, než jeden z nich vzdá udržování těch obranných valů, jež je snad ještě držely dál.

„Nevíš, s kým se paktuješ," zkusil ještě Lou, jen velmi stěží se držel, aby měl pevný hlas.

„Opakuješ se. Jsi trapnej!"

„Nialle," vložila jsem se do toho nakonec já, „téhle... osobě," mávla jsem k ní, „bys neměl věřit."

Zatvářil se zoufale. „I ty?"

„Vždyť ji neznáš!"

„A ty snad jo?"

„Jo!"

„Pche," zařval, konečně jsme na sebe přitáhli pozornost všech hostů v podniku. „By mě teda zajímalo, odkud!"

Mlčela jsem. Mlčela jsem dokonce i ve chvíli, kdy se Samantha zhroutila blonďákovi do náruče a začala do jeho ramene dramaticky vzlykat.

Kdo však mlčet nehodlal, byl Louis. Vrazil ruce do kapes a naklonil hlavu ke straně. „Vážně to chceš vědět? Fajn."

Marně jsem ho tahala za rukáv, marně jsem směrem k němu syčela, jako bych neexistovala.

„Tak se podrž. Tahleta... kreatura je strážný anděl Eleanor."

Niall nechápavě zamrkal.

„Vyhrožuje Petře, vyhrožuje našemu vztahu a neštítí se dokonce fyzicky ublížit. Stačí? Došlo ti to?"

Zabloudila jsem zrakem k vytřeštěnému blonďákovi. Netušil, která bije. Zato Samantha se za jeho zády tvářila, jako by chtěla naše těla prošpikovat ostrými jehlami. Nechápala jsem. Tento krok přece mohla očekávat...

* * * * * * * * * * *

Dnes povím jediné: DĚKUJU! ♥