Cursed🎈children (IT cz)✓

1.

Bylo nebylo, v jednom městě jménem Derry, mizeli dospělí a děti šestkrát více než byl národní průměr. Tohle město bylo podle starousedlíků prokleté, žila zde zlá entita, která se živila právě obyvateli tohoto městečka. Jednoho dne se objevila, rok jedla děti i dospělé a pak na 27 let usnula. Je to dost děsivé, ale mě to fascinovalo. Byla to opravdová záhada. Abych se teď představila, jmenuju se Tessa Bennett a je mi 16 let. Mám tři bráchy z nichž jsem druhá nejmladší. Rodiče se mě nevšímají a to samé i bráchové. Šikanují mě ve škole, ale na to jsem si zvykla. Můj život byl donedávna jeden velký stereotyp. Kamarády jsem neměla, protože se všichni báli, že by si je šikanátoři taky podali. Jednoho dne se to však změnilo. Po té jsem začala věřit, že něco jako osud opravdu existuje a že nikdy nebudu stejná.
----
Bylo pondělní ráno a já jako vždy dvakrát odložila budík. Pak jsem se nakonec nedobrovolně rozhodla, že vstanu a šla jsem spáchat ranní hygienu. Oblékla jsem se do mých oblíbených šatů, pak jsem vzala batoh a šla dolů. Nechala jsem ho u dveří a nenápadně jsem se proplížila do kuchyně, naštěstí tu nikdo nebyl. Rychle jsem posnídala a se svačinou v ruce jsem se zase potichu proplížila zpět ke dveřím. Nakonec jsem vzala batoh a zdrhala jsem do školy. Byla jsem na sebe pyšná. Zvládla jsem to rychle a potichu, jako ninja. Zrovna jsem procházela kolem sloupu, když jsem si všimla plakátu s fotkou mého spolužáka. Missing, stálo na něm. Kyle Springs. Znala jsem ho od školky. Byl vždy takový tichý a nenápadný. Ve městě zmizí každou chvíli nějaké dítě či dospělý. Čím byl však Kyleův případ výjimečný? Celá jeho rodina byla v den jeho zmizení zavražděna. Zní to děsivě, ale já z toho měla jen hrozně nepříjemný pocit. Podívala jsem se na hodinky a pak jsem zase běžela do školy. Naštěstí jsem to stihla včas.
"Bennettová, jak to jen děláš? Vždy když tě vidím tak mám velkou chuť někoho šikanovat" řekl Dylan Baker. Největší debil na světě.
"No však víš, vyzařuju takovou pozitivní energii" odvětila jsem mu a přiblble se usmála. On si však jen odfrknul a odešel do svojí lavice. Škola ubíhala rychle než obvykle a tak, aby jsem se vyhnula Dylanovi, jsem šla domů jinudy. Vzala jsem to po Neibolt street v domnění, že ho a jeho partu nepotkám. Bože, kdyby jsem jen věděla, že jsem udělala největší chybu svého života, tak bych tam nikdy nešla. Po celou dobu co jsem po té ulici šla bylo vše v pořádku, ale jakmile jsem se přiblížila k domu číslo 29, jsem uslyšela za mnou smích. Otočila jsem se a ztuhla mi krev v žilách. Byl tam Dylan a jeho parta. Všimli si mě.
"Haha, Bennettová! Myslela sis že mi unikneš?" zařval na mě jejich debilní vůdce a já se rozběhla.... přímo k tomu domu. Věděla jsem, že kdyby jsem utíkala dál, tak by mě chytli. Tak jsem zdrhla do toho domu. Oni by tam nikdy nevkročili, příliš se báli.
Zabouchla jsem dveře a oddychla jsem si.
"To bylo o fous" usmála jsem se, náhle jsem uslyšela nějaké naříkání.
"Haló? Je tu někdo?" zavolala jsem, vím že je to kravina tohle říkat. Jako z nějakého hororu.
"Tessie, prosím" ten hlas jsem znala, ale nedovedla jsem ho zařadit k obličeji.
"Kdo je to?!" zakřičela jsem, náhle někdo hodil kámen do okna. Dylan.
"Vylez ty čubko!" zařval a pak jsem uslyšela povely s tím že mě jdou dovnitř chytit.
"Sakra" zamumlala jsem a utíkala jsem po schodech nahoru. Schovala jsem se v nějaké malé místnosti a v tichosti jsem čekala. Kroky se přibližovaly. Zatajila jsem dech, když jsem najednou uslyšela rolničky...a smích. Velmi radostný a ďábelský zároveň. A pak křik, nelidský a odporný křik.