Love Double Trouble |One Direction cz|

With him is everything better

Krapet kratší kapitola, ale myslím, že celkem důležitá :D Nikomu asi neunikne, co se tu rýsuje, otázka z ní komu se to takhle líbí, a komu ne? :O :D

 

Pláž pokrytou bílým pískem omývaly mírné vlnky Atlantického oceánu, ve kterém se zrcadlil západ slunce. "Víš co si myslím?" Otočila jsem se a zády se opřela o zábradlí terasy. "Že jsem ten nejúžasnější kluk, kterého znáš?" Hádal Liam a uličnicky se zašklebil. "Popravdě, teď si myslím, že jsi krapet domýšlivý. Ale pro jednou to nechám být." Zacukaly mi koutky. "Myslím si, že jsme se měli stavit doma pro nějaké věci." Pronesla jsem zamyšleně. "Víš jak dlouho by ti trvalo se sbalit?!" Zhrozil se a vyděšeně vykulil oči. Vrhla jsem po něm vražedný pohled a měla chuť mu ukázat jisté sprosté gesto. Zvedl ruce v obranném gestu a zašklebil se. "Hlavně mě nezabíjej, prosím. Jinak tě nebudu moct vzít zítra na nákupy." Mrkl na mě, popadl svoji tašku a zamířil do jedné z dvou ložnic, zatímco já se vydala do koupelny. Několik dlouhých minut jsem strávila ve sprše a snažila se na chvíli vypnout, uvolnit se a přestat na všechno myslet. Nedařilo se, když jsem byla sama, bylo to ještě horší. S povzdechem jsem se natáhla pro osušku a zabalila se do ní. "Neuklouzni." Varoval mě Liam, když jsem vylézala ze sprchy. Stál ve dveřích koupelny, opírající se o jejich futra, ruce založené na hrudi. Už jsem se nadechovala k otázce, to tu sakra dělá, ale předběhl mě. "Nesu ti něco na spaní." Podal mi svoje triko a s úsměvem odešel.  

Večeři jsme si nechali donést na pokoj a hned po jídle zamířili rovnou do postele. Usnula jsem během chvilky, ale bohužel ne na dlouho. Probudila mě noční můra, která byla až příliš živá a bolestná. Vyklouzla jsem z postele a potichu cupitala na opačný konec apartmá, kde měl ložnici Liam. Neklepala jsem, jen jsem potichu vklouzla dovnitř a doufala, že nespí. "Li?" Zašeptala jsem nejistě, v případě, že by spal, jsem ho nechtěla probudit. "Co se děje? Proč nespíš?" Zareagoval okamžitě a posadil se. "Nejde to." Zamumlala jsem a nejistě přešlápla z nohy na nohu. Co mě to do háje napadlo k němu jen tak vtrhnout? "Chceš zůstat se mnou?" Nabídl mi bez váhání. Přikývla jsem. "Děkuju." Špitla jsem, zatímco Liam se odsunul na duhou polovinu postele a odhrnul mi deku, do které jsem se urychleně zachumlala. Leželi jsme těsně vedle sebe a mlčky si hleděli do očí. Nebylo to ono trapné ticho, kdy nevíte co říct a proto mlčíte. Ne, tohle bylo jiné. Nepotřebovali jsme slova, abychom si rozuměli, přítomnost toho druhého nám v tu chvíli stačila. "Nemysli na to." Zašeptal Liam, chytl mě za ruku a propletl si se mnou prsty. "Snažím se, ale moc dobře to nejde. Jak dlouho trvalo tobě, než jsi zapomněl na Sophii?" Zamyslel se. "Dlouho, ale bolet to přestalo téměř hned a to díky tobě." Odpověděl mi a lehce mě pohladil do tváře. "Spi už, jsem tu s tebou, nemusíš se bát." Ujistil mě. Tu noc jsem usnula s letmým úsměvem na tváři a pocitem, že nejsem sama a nikdy nebudu, ne dokud mám Liama.  

Byl to zvláštní pocit, probudit se a nemít vedle sebe Louise. Na okamžik jsem opět pocítila onen tíživý pocit na hrudi a zachvátila mě panika. Ztratila jsem ho, ztratila jsem kousek sebe. Nebýt Liama, pravděpodobně bych se opět rozbrečela a bulela bych jako malá holka celý den a cpala se u toho zmrzlinou, sledující stupidní, romantické filmy s předvídatelným koncem. Nemusel nic říkat, nemusel ani nic dělat, stačilo že byl. Ležel vedle mě a poklidně oddechoval, ztracený kdesi ve světě snů. "Nedívej se na mě tak." Zamumlala rozespale a přetáhl si přes hlavu peřinu. Uchechtla jsem se a vlezla pod peřinu k němu. "Říkal jsi něco?" Zašeptala jsem a nedokázala se přestat usmívat. "Ty toho nenecháš, že ne?" Pronesl s úsměvem a otevřel jedno oko. Zavrtěla jsem hlavou a jemně do Liama dloubla. "A dost, řekla sis o to!" Ohodil peřinu a vrhl se na mě. Přisedl mi nohy a začal mě nemilosrdně lechtat. Křičela jsem, kopala kolem sebe a smála se jako šílená. "Liameee!" Zaječela jsem a marně se z pod něj snažila vyprostit. Nakonec jsem byla nucena uchýlit se k násilí polštářem, který jsem pěvně chytla za jeden roh a udeřila s ním Liama do obličeje, čímž jsem trochu vyrovnala naše šance. Bitva by pravděpodobně pokračovala ještě hodně dlouho, kdyby nás nepřerušilo vyzvánění Liamova mobilu, ležícího na nočním stolku. Otráveně zaúpěl a aniž by ze mě slezl, natáhl se pro mobil. "Ahoj Nialle." Povzdechl a snažil se mě jednou rukou lochtat, zdůrazňuji slovo snažil, bravurně jsem se bránila a dokonce se mi povedlo jeho ruku i uvěznit ve svém sevření. "Máme se skvěle." Zazubil se Liam a bez potíží se mi vysmekl. "Jak víš, že jsme v Miami?" Nadzvedl obočí, chytl obě mé ruce za zápěstí a přidržel mi je za hlavou, přitisknuté k posteli. "Jasně, jak jinak, doufám, že se jim ty fotky aspoň povedli." Ušklíbl se a odolával všem mým pokusům o osvobození. "Je mi jedno, co si o tom Louis myslí, nehodláme se v nejbližší době vracet." Oznámil lhostejně. "Dobře, dobře, nekřič na mě Nialle, tady ji máš." Protočil Liam oči a přiložil mi mobil k uchu. "Nikky?!" Tohle rozhodně nebyl Niallův hlas. Vyděšeně jsem pohlédla na Liama, pochopil a vzal si mobil zpátky. Pustil mé ruce, vstal z postele a s mobile u ucha rázně odkráčel do obýváku. "Co si o sobě kurva myslíš?!" Zaslechla jsem jeho rozzuřený křik. "Je mi jedno, co chceš! Zajímá mě jen to, co chce Nikky a ty to už rozhodně nejsi!" Hlavou mi proběhla myšlenka na to, co bych bez Liama dělal? Pravděpodobně bych se psychicky zhroutila. "Ne Louisi, tohle jen tak nespravíš. Nepustím tě k ní a je mi jedno, že jsi můj kamarád. Udělal jsi sviňárnu, tak si to hezky vyžer!" Vstala jsem z postele a nesměle nakoukla do obýváku. Liam právě ukončil hovor a mobil odhodil na křeslo, nervózně přecházející po místnosti. V tu chvíli jsem toužila po jediném, obejmout ho a říct mu, jak moc pro mě znamená. Nezaregistroval moji přítomnost, dokud jsem se mu nevrhla do náruče a pevně ho neobjala. "Děkuju Li. Za všechno." Přitiskl si mě k sobě a lehce mě políbil do vlasů. "Za nic."  

Po snídani jsme vyrazili na Liamem slíbené nákupy, které už se bohužel neobešli bez pozornosti okolí. Před hotelem nás čekalo několik fotografů, před kterými mě starostlivý Liam skryl ve svá náruči. Z fleku by se mohl dát k osobní ochrance, svaly i ochranářské pudy na to rozhodně měl. U obchodního centra už to bylo lepší. Nikdo nevěděl, kam máme namířeno a proto jsme byli v relativním bezpečí, bohužel ne na dlouho.