The Klaine Wizarding Story (HPFF) (GleeFF)

1. prolog

Ledový vítr profukoval záclony otevřeného okna. Dolehl až k posteli jedenáctiletého mladíka. Kalendář na jeho stole ukazoval 6. Duben. Číslo bylo několikrát zakroužkováno a kolem byly nalepeny samolepky dárků a balónků. Ranní vánek profoukl chlapci u ucha a ten se se zatřesením probudil. Vzhlédl na svůj kalendář a oči se mu okamžitě rozzářily, jelikož vedle něj ležel dopis s křiklavě červenou pečetí. Vyhrabal se z přikrývek svojí postele a rozběhl se ke svému stolu, kde roztrhl obálku a podíval se na její obsah. Konečně, věc na kterou čekal už několik let. Dopis z Bradavic. Nebyl si na sto procent jistý, jestli bude přijat, vždy se na tento kus papíru těšil s takovou nedočkavostí, ale stále ho zužovala úzkost, že by se přeci jen nestalo, že ho přijmou. Jeho matka Pam Andersonová byla jedna z kouzelníků ve Velké Británii. Pracovala v malé hospodě, kam chodili pouze lidé, kteří znali heslo a všichni víme, kdo to byl. Naopak, jeho otec Blake Anderson se řadil mezi Mudly, jediné, co ho pojilo s kouzelnickým světem byla jeho manželka a teď už i syn. Hlavním důvodem, proč se přijetí do školy bál, byl ale jeho starší bratr Cooper, kterému právě bylo devatenáct a do Bradavic ho nikdy nepřijali. Ale Blaine Anderson právě obdržel tu cennou listinu a držel ji v ruce, byl přijat a pojede do své vysněné školy.

Večer 27. března se blížil ke konci. Otec se synem seděli u televize a dojídali poslední kousky narozeninového dortu. Jedenáctiletý chlapec trval na tom, aby měl cheesecake, což byl jeho oblíbený dezert, ale ani dnes nedokázal spravit jeho náladu. Nebylo by to proto, že to byly jeho čtvrté narozeniny bez jeho matky Elizabeth Hummelové, ani proto, že se musel dívat na fotbal s jeho otcem Burtem Hummelem, ale proto, že na jeho jedenácté narozeniny čekal, až k nim přiletí jedno jediné zvíře a předá mu dopis s jeho jménem.
,,Ještě není konec dne chlapče, je spoustu času na obdržení tvojí zásilky." Burt mu dal ruku okolo ramen a snažil se ho nějak povzbudit. Nevěděl, jestli mu dopis přijde, ale spíše se přikláněl k té pozitivní variantě, jaká byla pravděpodobnost, že by jeho syn byl Moták? Vždyť on i jeho zesnulá manželka byli kouzelníci a možnost, že jeho syna nevezmou, byla opravdu malá. A jakoby to svými myšlenkami přivolal, do jejich schránky spadl dopis s cihlově červenou pečetí. A bylo to oficiální, Kurta Hummela právě přijali do Bradavic.

Loučení obou rodin bylo zdlouhavé a uslzené. Nakonec se ale stejně museli oddělit a oba chlapci odešli do spárů vlakových dveří. Netrvalo dlouho a Kurt našel prázdné kupé. Odložil si zde svůj kufr a posadil se na sedadlo se svým skicákem, kam si začal malovat čmáranice návrhů. Snažil se, aby se kousek oblečení podobal co nejvíce těm, jako v časopisech od Vogue, kterými byl tolik posedlý. Zvedl hlavu ke dveřím, když se se zavrzáním otevřely, usmál se na nově příchozího.
,,Um, ahoj, máš tu volno? Celej vlak je doslova nacpanej," začal černovlasý kudrnatý chlapec.

,,Jistě," Kurt pokynul hlavou na druhé sedadlo a tam se Blaine také posadil. Oba mohli vidět, jak na ně jejich rodiče mávají a do tváří se jim nahrnula červeň. Chlapci na ně ztrapněně zamávali a očima jim naznačili, ať je přestanou ztrapňovat, k jejich úlevě se vlak brzo rozjel a dostali se rodičům z dohledu.

,,Já jsem Blaine." Natáhl ruku ke druhému chlapci a ten ji s úsměvem přijal.

,,Kurt." Oba si věnovali přátelské pohledy. Chvíli panovalo nepříjemné ticho, ale to se ani jednomu z nich nelíbilo, tak ho jeden z nich přerušil.

,,Nevíš, jak dlouho potrvá cesta?" začal znovu Blaine a Kurt k němu zvedl pohled.

,,Nemám sebemenší tušení, ale blízko to nebude," odpověděl a vrátil se ke čmárání, doufal že bude mít po cestě klid, ale jeho společník mu ho stále nedopřával. Ucítil vedle sebe nátlak, jak se jeho sedadlo prohlo pod tíhou druhé osoby.