Nevinná

Komplikace

Zděšeně jsem zamkla telefon a dala ho do kapsy. A kruci. Jde sem. Já stojím s baťohem před hořícím domem... To není dobré. To není vůbec dobré. Co teď? Přesně tohle se stát nemělo. Teď ho budu muset zabít a uklidit ještě před příjezdem policie. Z dálky jsem uviděla běžící postavu, která se až moc rychle přibližovala. Šla jsem jí sebejistým krokem na proti a horko mi oblizovalo záda.
"Konečně, tak jsem se bál."
"Jinak v pohodě? Který normální člověk zavolá policii hned, jak má tušení že se něco děje?!"
"A neděje se snad? Ty plameny už jsou strašně moc blizoučko."
Nic jsem neodpověděla a vydala jsem se směrem k lesu.
"Hej, kam jdeš? Měla by si být tady."
Neodpovídala jsem. Věděla jsem, že to po chvilce vzdá a půjde za mnou, a taky že jo.
"To nemyslíš vážně. Počkej!"
Ozvalo se za mnou a já se sama pro sebe usmála. Zrovna jsme vcházeli, když jsem za sebou uslyšela nepatrné houkání. Policie! Musím si pospíšit.. jestli mě chytí, tak je to v háji. Celý můj budoucí život, celá má budoucnost, všechny moje sny. Začalo se mi dělat úzko. Fajn, teď nebo nikdy.
Odbočila jsem do zatáčky a zalezla za malé stromky, které zde rostly. Byli dostatečně veliké, abych se za ně schovala a tak jsem shodila ze zad batoh a začala hledat nůž. Úzkost ve mě čím dál víc a víc rostla a já byla víc a víc nervózní. Začaly se mi klepat ruce, ale zbraň pořád nikde. Začala jsem panikařit a vyhazovat všechny věci ven. Asi jsem dělala moc velký rámus, protože mě našel.
"Copak se děje Wendy? Si nervózní a ... "
Nedořekl větu a zasekl se.
"Tolik věcí sebou... Ty utíkáš, je to tak?"
Začala jsem klepajícíma rukama vhazovat věci zpět, co nejrychleji to šlo.
"To ty si zapálila ten barák!"
Zatnula jsem pěsti až mi klouby zbělaly a sevřela čelist.
"Co si s nimi provedla.."
" Co je ti do toho?!"
vyjekla jsem hystericky a hodila batoh zpět na záda.
"Ublížila si jim."
"Kdyby jen to."
Začala jsem se zase nekontrolovatelně smát.
"To oni ubližovali mě. To oni mě mučili. A teď jsem jim to mohla konečně splatit..."
"Jdu pro pomoc."
Otočil se zády ke mě a chtěl začít utíkat zpět. Musela jsem jednat rychle. Sebrala jdem nejbližší klacek, který jsem našla a přetáhla jsem ho s ním po hlavě. Neomráčila jsem ho však hned. Ještě chvilku byl v plném vědomí.
"Neměl si se zajímat. Nikdy neměl. Mělo ti být jedno, co se mnou bude. Měl si se mi vyhýbat. Ale ty ne. Musel si mi chtít pomoct. Ale já pomoc nepotřebuju. Jsem to konečně já a taková i zůstanu!"
S těmito slovy jsem ho několikrát udeřila znovu do hlavy, dokud nebyl skutečně mrtvý. Jak ale schovat tělo? Mám málo času... Je těžký a .. Nápad mi bleskl hlavou. Nedaleko vedle mě stál krmelec.
"Perfektní."
Co nejrychleji jsem ho k oné věci dovlekla a na pátý pokus ho nastrkala pod seno. Z kapsy jsem mu sebrala telefon a občanku a vydala se dál lesem.
"Až moc podezřelé ticho."
Mumlala jsem si potichu, když jsem si to rychlým a tichým krokem vykračovala k potůčku.
Ticho ale něco prolomilo. Byl to výkřik dospělého muže. Nebyl bolestný, spíš jakoby na něco ukazoval nebo někoho volal... A tu jsem si to uvědomila. Byla jsem v pěkným průseru. Teď se schovat ani nemůžu... Otočila jsem se zpět na cestu přede mnou a začla utíkat, jak jen to šlo. Nevnímala jsem nic. Barvy stromů a květin jsem viděla rozmazaně a ani na cestu jsem pořádně neviděla. Jen jsem věděla že musím utíkat dál a dál. Že mě nesmí dostat. Jenže jsem udělala chybu. Nic jsem nevnímala a tak jsem zahučela do keře. Větve mě šlehaly do očí, které mi hned na to začali slzet. Hned jsem se pokusila vstát, a i když jsem se motala běžela jsem dál. Náhle mě pohltila tma. Prázdno. Slyšela jsem jen hluk a pak ránu, se kterou jsem dopadla na zem a ztratila vědomí.
Chlad, zmatek a bolest byli první pocity, které se mě dotkly a začali mě pohlcovat. Pomalu jsem se rozhlédla odhodlaná vstát ze studené země. Zapřela jsem se rukama o mrazivou podlahu, ale moc prudký pohyb mě donutil skončit opět na podlaze. Zmateně jsem se podívala na své ruce. Byla na nich pouta.
"Ne ne ne... To se nemohlo stát."
Začala jsem šeptat do tmy a zároveň se mi začaly oči plnit slzami. Snažila jsem se posadit, ale byla jsem tak mimo, že jsem v té poloze nedokázala vydržet ani pár sekund. Pak jsem se opět sesypala k zemi. Všechny moje sny se rozplynuly jako mlha, ale za chvilku vše přešlo. Byla jsem opět prázdná. Jenže jsem začala zase přicházet k sobě. Mé staré já se vracelo a když zjistilo co provedlo, začalo nelidsky křičet. Řvala jsem opravdu dlouho, až ke mě do 'pokoje' přišel jeden ze zdejších pracovníků se slovy, že mě odvede na ošetřovnu. Snažila jsem se alespoň chodit, ale v hlavě se mi to celé přehrávalo jako film. Minuli jsme celnici, nebo jak tomu mám říkat. Ten chlap co mě vedl, dost hubený a mladý, se začal s někým odtud dohadovat a trochu polevil stisk. Nevím, kde se ve mě ta síla vzala, ale vysmekla jsem se mu a utíkala, co jen mohla. Hned mě ale chytil. Byla jsem pořád příliš slabá. Uštědřil mi ránu do břicha a vedl mě dál. Dostali jsme se k ošetřovně. Mluvil s jednou sestrou o něčem jako umělý spánek a dohled. Pak odešel. Sestra  za ním na chvilku odběhla a než stihl někdo jiný přijít, aby mě hlídal, bylo pozdě.
"Stvůro! Si stvůra! Nic jiného. Měla by si zemřít. Monstra přeci nemají žít!"
"Kdo- kdo to byl?!"
"Ani svého kamaráda nepoznáš?"
"Ale já... Co se to stalo? Nechci... Nechci tu být."
Zoufalost mě plně ovládla a začali se mi klepat rty.
"Klid, jen mě nech ti pomoct..."
Ušklíbl se a já ho jen pozorovala. Odněkad z šuplíku vytáhl nůžky.
"Dej mi ruku."
Poslechla jsem. Stačil jeden tah a krev se mi řinula ze zápěstí. Rána byla dost hluboká a krev, tu životadárnou tekutinu jsem ztrácela příliš rychle. Kdosi za mnou vyjekl, ale já už neslyšela nic. Jen ticho.