Nevinná

A jak to bylo dál

S touto dívkou jsem si ihned
padla do oka. Strašně jsme si rozumněli, měli jsme stejné zájmy a respektovali se. Byla jsem nadšená, že mám opět kamarádku, které se můžu svěřovat a sdílet s ní svoje zájmy. Vše bylo ideální, až na těch pár lidí, co se nám posmívali. Jak už jsem zmínila, byli jsme na pokraji společnosti. Řekla bych, že se to postupem času pak i zhoršovalo. Takhle nám to vydrželo asi půl roku. Společně jsme si všimli holky, která postávala u skupinky ostatních. Chtěla se k nim přidat, jenže oni už měli svých lidí dost a tak ji jen sem tam využívali. Nám se to s Bellou nelíbilo a tak jsme si řekli, že jí nabídneme, jestli se nechce přidat k nám. Adriana (tak se ta dívka jmenovala) si dala s rozhodováním docela na čas. Mezi tou partou měla svou kamarádku,  která si jí sice nevšímala, ale Adriana s ní chtěla zůstat nadále. Později jí ale došlo, že stejně nic nezmůže a tak se přidala k nám. Byli jsme jako tři nerozlučitelné kamarádky. Nestalo se to už někdy? Měla jsem pocit, jako by se historie opakovala, až na to, že tyto přítelkyně byly v  trochu milejší verzi.
Ze začátku bylo vše​ v pořádku, jenže postupem času, to šlo od desíti k pěti. Třeba zrovna teď, kdy jsme se hádali, kvůli zbytečnostem. Tato situace byla o tom, že mi vyčítali minulé vztahy s partičkou holek, co si myslí, že jsou vládkyně světa.

"Byla jsem s nimi jen chvíli!"
Hájila jsem se zrovna.
"Jak si můžete myslet, že jsem jako ony?!"
"Chováš se nadřazeně a vůbec mi přijde, že nás pomlouváš, kam přijdeš."
"Kde si tohle zas slyšela Bello? To bych vám neudělala a vůbec. Proč mi vyčítáte každou věc, co řeknu nebo udělám? Navíc k tobě Adri- nechovám se nadřazeně, jen nehodlám dělat všechny věci jako vy."
Už jsem nemohla zadržet slzy a ty se mi bez varování začali koulet po tváři. Měla jsem toho dost. Ještě, že před námi byla poslední hodina a pak jsem mohla jít domů. Chtěla jsem se schoulit se pod peřinu, pod postel, schovat se před celým tím pitomým světem. Naneštěstí pro mě jsem seděla vedle Belly. Během hodiny mi stále nadávala, strkala do mě, a když jsem se chtěla ohradit, něco jí na to říct.... Mé argumenty byli moc slabé a ke všemu mě viděla učitelka, takže jsem dostala vynadáno.
Ten den, když jsem se vrátila domů, jsem byla hrozně nešťastná. Nechtěla jsem své problémy řešit s rodinou, tak jsem se zamkla v pokoji a odmítala vylézt. Myslela jsem si, že budu zbytek večera sama jen ve svém pokoji, ale pak se ke mě začal dobývat bratr. Můj žal se náhle změnil ve vztek, který se jen zhoršil, když jsem zjistila, že si opatřil náhradní klíč k mému pokoji. Začala jsem na něho křičet, co si o sobě myslí a jak si to představuje, přitom se mi do hlasu vetřela bezmoc, která prostupovala celým mým tělem. Nakonec jsem nemohla už ani mluvit a jen jsem plakala. Můj bratr se mi jen neustále šklebil, povídal něco ve stylu jak sem neschopná, pitomá, bez přátel a když viděl, že už jen brečím, kopl mě do břicha, načež jsem se svezla k zemi. To ne, už zase. Natáhla jsem se po něm, že ho zkusím stáhnout k zemi, ale odpovědí mi bylo další kopnutí - tentokrát do stehna. Chtěla jsem začít křičet, ale zacpal mi pusu a řekl mi.
"Jen buď hezky ticho, ať nerušíš maminku. A jestli se ptáš, za co to je, tak za to, že mě bonzuješ."
Pustil mě a mile se usmál. Já jsem se ještě zmohla na odpověď.
"Jen jsem jim řekla že jsem to nerozbila já. Za to auto jsem prostě nemohla."
Před třemi dny si totiž hrál s míčem v garáži a dost nešikovně ho kopl, takže míč rozbil přední sklo. Michael nechtěl, aby to bylo na něj, tak vzal můj míč, který položil těsně pod auto, aby byl kus vidět. Samozřejmě, když přišel otec, tak mě seřval na základě důkazů nalezených na místě činu. Já nechápala, ale pak mi to došlo, když jsem se na toho debila podívala. Měl ten svůj úšklebek. Tátovi jsem se snažila vysvětlit, že jsem to nebyla. Byl z toho až tak zmatený, že jsme oba vyšli bez trestu. Naštěstí. Naneštěstí pro mě to ale pak dopadá takhle. Oplatit mu to nemůžu, protože bych měla průšvih a to hodně velký. Posledně jsem schytala facku, salvu nadávek a asi měsíčního zaracha.
Můj bratr mě ještě přitiskl k zemi s posledními slovy.
"Opovaž se ceknout."
Byl silnější a já to věděla a to ne, že fyzicky. Zbytek dne jsem strávila pod peřinou, objímáním polštáře a říkáním si, že vše bude dobrý, jakmile mi bude osmnáct.

Následující den ve škole, jsme si s  holkama dovyřídili všechny věci ze včera a omluvili se navzájem. Oni to jen přešli jako by se nic nestalo a já byla dál jejich kamarádka. Stále jsem jim důvěřovala, ale už ne tolik jako před tím. Sebevědomí mi zase o kousek kleslo a nijak se to nelepšilo tím, že se mi pozornost začala strhávat na Matthewa. Už jsem to musela někomu říct...