Nevinná

Minulost- Prolog

Začala to ještě, když jsem byla malá. Už tehdy se mnou nikdo nemluvil, ukazovali si na mě prstem, nebo se mi vyhýbali obloukem. Dřív jsem si z toho moc nedělala a žila v naději, že se to zlepší, jakmile přejdu do jiné školy. Tehdy mi bylo nějakých devět. Ale ani jiná škola nic nezměnila. Rodiče s mým mladším bratrem se odmítali dále stěhovat a tak jsme zůstali viset tady. Bylo to snad ještě horší, než minule.
Jako devítiletá jsem s lidmi dost komunikovala a byla jsem přátelská. Tehdy byl podle ného dětského já svět tak úžasný. Lidé byli milí, hodní a přátelští a to bez výjimek. Jak jsem jen byla naivní. Hned jsem si našla nějaké ty kamarádky. Už když jsem nastoupila první den, spřátelila jsem se s jednou holkou. Její jméno není ani tak důležité. Asi rok jsme žili jako nejlepší přítelkyně, řešili spolu úplně všechno, pořádali přespávací večírky a vůbec jsme jedna bez druhé nemohli být. To se ale změnilo v následujícím roce, kdy se k nám přidala další "kamarádka" jménem Agáta. Zamlouvala se nám, a tak jsme ji vzali k sobě do party a žili jako tři nerozlučné kamarádky. Průběhem roku se ale měnilo stále více věcí. Najednou mi přišlo, že mě Agáta ani tak moc nemá ráda. Vždy, když se na mě usmála bylo vidět, jak je její smích falešný a vychází z něj opovržení. Postupem let mi mou spřízněnou duši začala přebírat a odstrkovat mě od ní. Přicházelo pak i pomlouvání a ztrapňování mě před celou třídou. Někdy, když jsem neudělala, co chtěli, nebo když jsem nějakým způsobem jim odporovala, došlo i na pár ran nebo facek. Vracela jsem se domů s modřinami a rodiče to ani nějak nezajímalo. Byla jsem starší než můj brácha a rodiče se spíše zajímali o něj, protože byl jejich milovaným. Na mě buď jen křičeli, vyčítali mi něco, a nebo mi naprosto ovládali život. Nic jsem nesměla dělat jen ze své vůle a já si tolik přála být volná. Často sem brečela doma na gauči se slovy, že mě ani jeden z mých rodičů nemá rád. Když mě takto našli, vynadali mi, že co si to o nich myslím a ať hned přestanu. Ze školy jsem se vracela zkroušená a zamykala se ve svém pokoji, jenž byl jediným útočištěm, kde jsem se mohla vybrečet, utěšovat sama sebe a žít ve své fantazii. Tehdy jsem si dost často povídala sama se sebou vypadalo to, že bych mohla mít jednu určitou vadu. Ale nestalo se. Pár let na to to přešlo. Věci se ale jen dál a dál zhoršovaly a já se dál a dál utápěla ve smutku. Nebyla jsem daleko od zhroucení a to už v té době. Z čista jasna ale jako by se mi naskytla nová příležitost. Mamka dostala nabídku v nové práci, v jinačím městě na městském úřadě. Byla jsem štěstím bez sebe, když jsem se dozvěděla, že budu přestupovat na jinou školu, což už vlastně nebyla základka, ale vysněná střední, za kterou jsem dlouho orodovala. Pamatuji si, jak už jsem během dne měla všechny své věci sbalené a naši na mě koukali jak na blázna. Přestěhovali jsme se z bytu do rodinného domku, který byl opravdu obrovitánský. Ihned jsem si zabrala pokoj ve druhém patře. Vedle ho měl brácha a ostatní místnosti byli dole. Žila jsem s nadějí v srdci, že začnu nový život, plný štěstí, nových přátel a jistoty. Rodiče mě ujišťovali, že tentokrát bude vše v pořádku. Že sem milá, hodná holka a že když se budu chovat jako ostatní, tak bude vše v pohodě. Přesně tak, jako ostatní... Jenže se mýlili. Ano, ze začátku šlo sice vše hladce. Zapadala jsem, bavila se naprosto se všemi, dokonce jsem byla pár měsíců i oblíbená... Jenže pak to šlo zase z kopce. Ti oblíbení se začínali posmívat a pomlouvat lidi, kteří se nezačleňovali a nechtěli být tací. Proto jsem se od skupiny odpojil a chtěla si žít svůj sociální život sama se sebou. Čistá. Prostě jen jako dívka sama se sebou a dobrou vůlí. Chybělo mi ale přátelství, a tak jsem se začla bavit s pár holkama. Přišlo mi, že jsou fakt fajn, a že bychom mohli být k sobě milé, přátelské.... Chtěla jsem přátele tak moc, že jsem se na tyto upla. Když jsem nebyla ve škole, volala jsem jim a oni mi vyprávěli, co se dělo, všeljaké drby a podobné věci, co normální holky dělají.
Jak šel čas, (to už mi bylo čtrnáct v této době) jsem se začala od ostatních spolužáků, kteří se nade mnou slitovali, dozvídat, že vyzrazují tajemství, která sem jim řekla, za zády se mi posmívají a vymýšlí si různé zlé věci. Chtěla jsem po nich vysvětlení ale odpovědí mi bylo
" A není to snad pravda?" A já blbá jim věřila a pokládala je za své druhy. Od té doby jsem se jednoduše přestala snažit. Zůstal jsem outsider a byla za to ráda. Nenápadná, půvabná a to co by do mě nikdo neřekl. Začala jsem spřádat plány, jak se jim pomstít a ani to netrvalo tak dlouho. Jak se jim pomstít všem. Ale teď do součastnosti, na základní školu, konec deváté třídy a nástupu na střední....