Nevinná

Miluji tě

Probudila jsem se za zvuku toho strašného budíku. To už bylo tolik? Další školní den před sebou. Super! Zase ho uvidím. Uvidím jeho a zase jeho. Proto přece žiji, no ne? Protáhla jsem si záda, než jsem se konečně uráčila vylézt z postele. A v tom jsem to s hrůzou zjistila. Celý pokoj, koberec a okna byla pocákána neidentifikovatelnou barvou. Vypadalo to jako tempery. Zděšeně jsem se vydala ke své skříni, kde bylo všechno moje kreslířské náčiní. A tu jsem ztuhla. Všechny tužky a pastelky byly zlomené, pentelky rozdrcené, papíry potrhané a... Chyběly tempery. Slzy se mi nahrnuli do očí a pak se nekontrolovatelně spustily ven. Otočila jsem se za sebe a uviděla mého bratra, jak stojí u dveří.
"Ty malej hajzle!"
Zařvala jsem na něj a pomalým krokem se k němu vydala.
"Ty rozmazlenej spratku, já tě zabiju!"
Nikdy bych mu neublížila a to on věděl moc dobře. I když se ke mě nechoval hezky, pořád to byl můj bratr. Nasadil posměšný škleb, který záhy vyměnil za zděšený a donutil slzy, aby mu pluly po tváři. Ihned utíkal dolů, kde k mému překvapení stála matka. Co tu jen dělá? Měla být v práci...
"Mami, mami.... Sestra mě bije a obviňuje z něčeho, co jsem neudělal."
Procpal slova mezi vzlyky a tiskl se k matce.
"Ty malej lháři!"
Vyštěkla jsem na něj, ale překřičela mě mamka.
"Wendy! Co si o sobě sakra vůbec myslíš? Jak můžeš zbít svého bratra za něco, co neudělal? Za cokoli?!"
"Zdevastoval mi pokoj!"
"Tak se tam půjdem společně podívat, ano?"
Řekla spíš bratrovi, než mě. Vykročili jsme do horního patra a jakmile matka otevřela dveře do pokoje vrazila mi facku a začala na mě ječet něco o tom, jestli si vůbec uvědomuji kolik co stojí, proč jsem tak nevychovaná a jak moc špatná jsem. Já už ale jen otupěle zírala před sebe a ani její slova neslyšela. Všechno moje úsilí bylo to tam.
Zase jsem seděla ve své lavici a přehrávala si dnešní ráno. Tohle se mi děje proč? Co jsem udělala zlého... Zatřásla jsem hlavou. Raději na to myslet nebudu. Zkazí mi to akorát den. A když je tu Matthew, nemá cenu být zachmuřená. Sama pro sebe jsem se usmála. Vždyť, kdo by řekl, že už od prvního dnu tady uplynuly dva roky? Ale pořád nemůžu přestat myslet na něj...
"Wendy?"
Ohlédla jsem se a viděla Adrianu s Bellou.
"Musíme s tebou nutně mluvit."
"Jasný, o co jde?"
"Jde o něj"
Ukázala Bella na lásku mého života.
"Musíš mu to říct!"
Přidala se Adri a ukázala na něj prstem.
"Zbláznila ses? To nemůžu!"
Vyhrkla jsem a smutně se na něj zadívala. Proč to...
"Jestli to neuděláš ty, tak mi rozhodně ano. Navíc, každý už to ví."
"Jak by to každý mohl vědět?"
Nechápala jsem a pak mi to došlo.
"Proč? Vždyť jste mi slíbili, že nic neřeknete!"
"Mi nic neřekli, jen jsme je v tom utvrdili."
Usmáli se na sebe.
"Měli jste hlavně mlčet!"
Začínala jsem propadat panice.
"Proč ste to udělali?"
"Je to tak pro tebe lepší. Si tři roky na tom samém místě, ano, tři pitomý roky od začátku prvního školního dne a nikam si se nepohla. A navíc, už nás otravuje, jak se na něj zasněně díváš a pořád o něm mluvíš."
Protočily obě dvě dívky oči.
"Máš na to dva dny. Pak mu to řeknem."
Dodali a odkráčeli si to ke svým místům. Panika mě zachvátila od hlavy až po konečky prstů. Vždycky, ale vždycky, když jsem někomu vyznala lásku, si ze mě začal dělat legraci. Vyhýbala jsem se tomuhle řešení, jak jsem jen mohla a teď... Málem jsem se zase rozbrečela. Jak jen mohli.
O pár hodin později už jsem seděla na posteli, ve svém zničeném pokoji. Snažila jsem se to dát trochu do pořádku, ale moc toho zachránit nešlo. Vzala jsem do ruky telefon a poslala Matthewovi zprávu. Psali sme si už delší dobu, ale spíš mi odepisoval tak, jako bych ho nudila. Dneska jsem ale byla rozhodnutá mu to říct. Bude lepší, když to uslyší ode mě, než od holek... Chvilku jsem si s ním psala a napovídala mu. Vypadalo to asi tak, že jsem řekla, že se mi někdo líbí. Pak to šlo samo. Vyzvídal a vyzvídal... Až to došlo do toho momentu, kdy to musel vědět. On mi však jen odepsal, že to se mnou potřebuje probrat osobně, tak že mě za pět minut vyzvedne. Myslela jsem, že omdlím... To nebylo reálné. Jen škoda, že jsem věděla, že to není rande.
Chvilku jsme se mlčky procházeli, ale pak to ticho polevilo otázkou.
"Jak dlouho už to trvá?"
Začal konverzaci.
"Už od prvního dne."
Odpověděla jsem smutně. Nechápu proč, ale byla jsem už dopředu špatný pocit... Pak už mi došlo proč. Začal se nepatrně usmívat, až se to změnilo v krutý smích.
"Ty sis myslela, že bych si s tebou něco začal?"
Sklopila jsem hlavu a třetí proud slz za dnešek už se spustil. Rozběhla jsem se pryč, ale někdo mě chytil za ruku.
"Copak to nebyla zábava? Koukat se, jak se na mě pořád díváš, kroužíš kolem mě? Je to k popukání."
"Nech mě!"
Zakřičela jsem zoufalým přiškrceným hlasem. Vytrhla jsem se mu a utíkala pryč. Bylo mi, jako bych dostala facku.
Najednou mi můj hlas v hlavě pošeptal tu větu, na kterou nikdy nezapomenu. "Nikoho nemáš, rodinu, přátelé, lidi, kteří by tě mohli milovat. Nikoho."
A já si uvědomila, že to je pravda.