Nevinná

Dokonalé

Začala jsem s kudlou v ruce procházet barákem a usmívala se od ucha k uchu. Ten parchant se schoval? No nevadí, hru na schovku jsem měla vždy ráda. Tak si teda budeme hrát, když si chceš hrát...
"Bráško? Bratříčku?"
Zavolala jsem medovým hláskem.
"Vylez, jen se neboj. Já ti neublížím..."
Kde je? Oknama utéct nemohl, dveřmi také ne... Tak kde sakra je?!! Prošla jsem snad všechny místnosti, ale nikde není. Zbýval jen sklep. Že je až takhle hloupý? Hodila jsem do sklepa menší nůž, který jsem si donesla z kuchyně.
"Tak schválně."
Vzala jsem nůž za čepel a vrhla jím do nejtmavšího koutu sklepa. Nic. Tak znovu. Tak vzala další a vrhla znovu. Takle jsem vycházela asi patero nožů a náhle se ozval tlumený výkřik.
"Mám tě!"
Vyhrkla jsem a můj polekaný sourozenec zděšeně vyběhl ze sklepa. Usmála jsem se s velikou radostí a smíchem mu nastavila nohu, načež o ni zakopl a nepěkně přistál na podlaze. Snažil se zvednout, ale já ho přimáčkla k zemi a naklonila se nad něj.
"Ale, ale.... Chtěl si mi utéct. To se přeci nedělá... Si dost nevychovaný."
" Já-já, nech mě být, prosím."
" Najednou prosíš? A k čemu si myslíš, že ti to bude? Myslíš si, že zachráníš ten svůj mizerný život? Co? Ale teď se budu smát já, až budeš trpět a svíjet se v bolestech!"
" Prosím, omlouvám se... nechtěl jsem."
"Nechtěl? Na to si měl myslet dřív, než si mě začal ponižovat, lhát a házet na mě veškerou špínu! Jak myslíš, že mi asi bylo? Ty roky šikany a doma to samé.... Neměla jsem místo, kam se schovat, kde nalézt útočiště.... Ale teď, teď už bude vše skvělé, dokonalé... A ty, ty budeš se svou milovanou rodinou, ha ha... Jenže tak rychle to nepůjde. Prvně tě chci slyšet prosit a škemrat o milost."
Začal přede mnou couvat, až narazil do stěny.
"Nemáš se kam schovat..."
Začal panikařit a snažil se odplazit se pryč, já jo však chytila a přeložila mu čepel k hrdlu.
"To by bylo moc snadný.... Mám lepší nápad, víš?"
Vzala jsem ho za nohy a dotáhla ho ke kuchyňskému stolu, kde jsem následně svázala jeho končetiny k jednotlivým nohám stolu. Výborně... Teď si jen připravit.... Kde to ksakru je? Rozhlédla jsem se po kuchyni, ale nikde nic. Do prdele, já to zapomněla přinýst... Takže menší výlet do sklepa, skvělý, fakt.
"A ty se ani nehni!"
Zahla jsem za roh do sklepa a pomalými krůčky sešla po tištěných schodech až úplně dolů. Asi půl hodinky jsem vybírala vhodné výrobky k použití a po dalších deseti minutách už jsem je držela v ruce a spěchala zpět. Bratr pořád ještě ležel přivázaný tak, jak jsem ho nechala a bylo vidět, že se ani nepokusil utíkat. Spokojeně jsem se usmála. Tak tedy začneme. He he...
Bezmocné stvoření zrakem zabloudilo k onomu ošoupanému, prachem pokrytému kufříku, který vyhlížel už tak dost nesympaticky a polkl na prázdno.
"Tak začneme, co myslíš?"
Začal se cukat, jak jen mohl.
"Ale, ale... psss. Bude to jen pár hodin. Nemusíš plakat, tvoje sestra je tu s tebou."
Úšklebek a jiskra v očích se nedala jen tak skrýt.
"A taky budu poslední, koho uvidíš!"
Tentokrát to ale byla zlost, která se odrážela na mé tváři a před očima mi probíhalo vše, co mi doposud udělal.
Vzala jsem prvně malinkatý nožík za začala dělat mělké ranky do hrudníku (triko se povalovalo na zemi, takže ano, byl bez trika), do kterých jsem následně řezala větším a větším nožem, načež se ranky otevíraly víc a víc. Dobrá tedy, ještě sis moc nepokřičel, tak tedy pokračujeme. Narušila jsem mu tedy hrudník přímo uprostřed kousek pod krkem a jela až k břichu. Jakmile jsem to provedla, umožnilo mi to pohled na všechny jeho orgány v této oblasti. A co dál? Přece mu nebudu ty orgány vyndavat z těla. Je to moc okoukané a navíc mám daleko lepší nápad. Vzala jsem flašku s alkoholem a po malých pramínkách jsem ho lila do různých ran. Ohromně vřískal, takže jsem mu musela narvat nějaký hadr do pusy, aby nepřitáhl zvědavost sousedů. Celou dobu, co křičel jsem se smála od ucha k uchu jako šílená, ale kochat se budu pak. Ještě nejsem hotova. Značnou dobu jsem se prohrabovala v orgánech, až jsem našla ještě tlukoucí srdce, které jsem následně vzala do jedné ruky.
"Teď si bezmocný, že? Jaké to je? Doufám, že si to užíváš tak jako já..."
Nikdo nevydrží všechno a tak můj drahý sourozenec začal ztrácet vědomí. "Kruci! Ještě chvilku..."
Musela jsem tedy dokončit práci. Srdce v dlani jsem stiskla co největší silou a miniaturní ostrou kovovou jehlí začala onen orgán rozvádějící krev propichovat. Asi dvacet sekund na to ztratil vědomí.
"Fajn, už mě to nebaví..."
Svěřila jsem v ruce kuchyňský nůž a podřízla mu hrdlo. A co čekáte teď? Že si rozříznu pusu od ucha k uchu a budu se tvářit jako Jeff the Killer? Nebo si vyndám oko? Potřebuju začít novej život a ne ze sebe dělat monstrum... A nějaký podpis na mrtvole? Ste blázni? Nepotřebuju jim dát návod jak mě najít...
Smyla jsem ze sebe krev mé rodiny a sebrala si svoje věci, které jsem měla připravené. No a jak nezanechat stopy a zmizet jen tak? Prostě jsem ten barák podpálila. Přitáhla jsem trochu dřeva a založila oheň. Nic těžkého. Už jsem byla před domem a tak... proč si nezkontrolovat zprávy ještě naposled? A dobře, že jsem to udělala. Chtěla jsem se ještě rozloučit. Tu holku jsem měla doopravdy ráda a ona zase mě...
"Sbohem. Byla jsi mi nejlepším člověkem, kterého jsem kdy potkala. Byla jsi mi oporou a jediná mě chápala. Tak užívej života, dokud můžeš..."
"Co to má znamenat? Co se děje?"
"Mám tě ráda..."
S touto poslední větou jsem opustila naši konverzaci. Před tím, než jsem však telefon vypnula, všimla jsem si asi sedmi zpráv. A hádejte od koho byly. Od toho moc ustaranýho pitomce, kterého chci momentálně zabít...
"Halo? Si tam? Notak... Začínám se bát. Nic prosím neprováděj. Ne, vážně mám strach... Sakra!! Odpověz!! Volám policii a jdu za tebou..."
To si dělá prdel.
"Si otravný. "
"Oh, si v pořádku? Jdu za tebou..."
"Vše je dokonalé<3. Ty... Nevolal si ty policajty..."
" Promiň, nebyl jsem si jistý<3."