Nevinná

Kdo jsi?

Naštěstí pro mě a ostatní byl po tom týdnu utrpení vysněný víkend. Nespala jsem celou noc a sem tam se ještě smála. Nebyl to však veselý smích, ale smích zoufalství a zlomení. Zlomili mě... A co když ano? Ne, to nedopustím, ale... Všichni ti lidé, co mají na sobě svou masku a žijí v přetvářce celý svůj život a pak já, která se snažila být hodná, milá a upřímná. A jak to skončilo? Byla jsem jim k smíchu, popukání. Vybíjeli si na mě zlost a své problémy. A to vše jen kvůli tomu, jaká jsem byla. Jiná. Nevinná. Věděla jsem, že nikdy nezapadnu. Ano, potřebovala jsem někdy společnost lidí, ale samota mi byla dobrým a známým přítelem. Ale co teď? Zoufalá jsem ležela s červenýma očima od pláče a mírnými kruhy pod očima z probdělé noci na mé milované posteli.
Když jsem tak polehávala až do odpoledne, nejedla, nepila a jen tupě zírala do stropu, měla jsem pocit, že se něco změnilo. Jako by mi hlava přepla na jiný režim, jiný program. Docela nový a pro mě neznámý. A tu jsem uslyšela ve své hlavě hlas, jak mi cosi šeptá. Něco jako změť nesrozumitelných slov, které nedávaly smysl, ale byly plné nenávisti. A tu se spustil boj v mé hlavě, který jsem slyšela jen já. Vlastně jsem to byla já, ale znělo to jako dvě různé osoby. Až později jsem pochopila, že jsou to rozdílné části mé povahy.
"Kdo- kdo jsi?"
Zeptala se ta nevinná část mého já. Přesně ta dobrosrdečná, milá, neposkvrněná. Tou sem teď byla a nachápala, co se děje.
"Já? Ja jsem ty. Přece tvé pravé já."
Odpověděla jsem zase. Ale přestával jsem být taková milá. Ten hlas svírala čistá nenávist,
skřížená se zlostí a zvráceností.
"Ale já nejsem jako ty!"
"Opravdu? A co ta nenávist, kterou chováš k rodičům, k tomu klukovi?"
"Já ale žádnou..."
A v tom bodě jsem se zasekla. Najednou jsem se nějak nemohla vyznat ve svých pocitech. Byla jsem zmatená.
"No nevadí. Já už tu zůstanu a tohle nudné trdlo strčím do rohu. Teď už jsem ty."
Ale já to cítila. Cítila jsem se úplně jinak, předtím  jsem byla zmatená, teď jsem ale necítila vůbec nic. Začínalo to postupně dny ve škole. Čím dál čas utíkal, tím větší mě prostupoval chlad. Necítila jsem vůbec nic. Bylo to příšerné. Byla jsem... Prázdná. Úplně prázdná. Ale já potřebovala cítit alespoň něco. Alespoň vzdáleně. Tak jsem po tom toužila. A tu to začalo. Dostala jsem nápad. Když necítím ani lásku, ani nenávist, co strach? Potají jsem se den co den vydávala tajemnými uličkami města, jen s kapesním nožíkem v kapse. Nic. Tohle řešení nebylo. Nebála jsem se ničeho. Dokonce ani smrti ne. Zvláštní, pomyslela jsem si vždy při večerních procházkách. Dříve jsem se bála tmy. Byla jsem strašný strašpytel. Bála jsem se jen, když jsem měla projít za tmy uličkou. A teď? Zkusila jsem tedy jinou možnost a tou byla bolest. Jak už jsem říkala, začala jsem při sobě nosit kapesní nožík. Byl dost rozbitý, ale funkční. Kolem půlnoci, když už všichni spali, vzala jsem do ruky nožík a zaryla ho do kůže. Ne moc, aby to nebylo tolik vidět, ale dost na to, aby způsobil bolest. A tu to bylo. Něco jsem cítila! Ale jen vzdáleně se to podobalo bolesti. Stále jsem byla otupělá.
S ostatními spolužáky jsem se snažila chovat jako dřív. Milá, bezstarostná. A zabíralo to. Nikdo nic netušil a já přes den hrála ty svoje falešné úsměvy a v noci se snažila zachránit před tou propastí. Každý večer a večer jsem se škrábla nožem, nebo stačilo mít dlouhé nehty. A takhle to šlo stále dokola. Zabíralo to, ale už jsem měla ruku samou jizvu a po každém říznutí, jako by se část mého já uvolnila. Ale byla to ta část, co nechcete zažít. Vyzkoušela jsem tedy ještě jednu možnost.
Našla jsem si docela fajn sociální síť. Povídala jsem ti tam s lidmi o různých věcech, když tu mi napsala​ jedna neznámá dívka. Strašně krásně se s ní povídalo a měli toho spousta společného. Málo strachu, odhodlanost, smysl pro humor. A já poznala, že jsem našla svou kamarádku. Svou vysněnou kamarádku, která mě neopustí a já neopustím ji. Hodně mi na ní záleželo. Záleželo mi na ní celým svým prázdným srdcem. Už jen pro to, že to byl za ta léta člověk, který mě měl rád takovou, jaká jsem. Ale s tím jsem se nemohla spokojit a už vůbec ne dívka v mé hlavě. Pomaličku, krůček za krůčkem jsem začínala propadat nenávisti.