Nevinná

Ten den

Už to bylo tu. Blížilo se to, ale zároveň jsem byla čím dál tím podezřelejší. Ten kluk- Gabriel, vypadalo to, že se o mě nějak moc zajímá a bojí... Bylo to špatně. Jestli se začne zajímat, když zmizím, bude to průšvih. Nechtěla jsem mu zatím ublížit. Zatím. A pak jednoho dne....
"Čau."
"Ahoj. "
"Jak je?"
"Super :). A jak ty?"
"Dělám si starosti."
"Proč?"
"Řekni mi to..."
Teď asi netušíte, oč jde, ale už je to nějaký ten týden, co jsme si opět psali, ve škole jsme se začali tak nějak bavit. Ale už asi druhý týden na mě naléhal, ať mu řeknu, co se děje. Jednou si totiž všiml mých jizev na ruce a chtěl vědět, odkud je mám.
"Neřeknu. Proč to potřebuješ vědět?"
Začínala jsem ztrácet jistotu a začínala být naštvaná. Protože nikdo se nikdy nezajímal o mě, o to, jak se cítím, ani o to, co se děje. A teď? Poslední dobou jsem se nedokázala ovládnout a často dostávala ty svoje záchvaty. Teď vztek začínal znovu růst. Je to zvláštní, ale občas jsem se bála sama sebe.
"Chci to vědět, protože mám o tebe strach!"
"Strach, o mě?"
Nech toho, nechci...
"Ano, záleží mi na tobě..."
A já nechci, aby mi záleželo na tobě, protože by to ranilo city nás obou.
"Ježiš, jsou to jen podrápané ruce z nervozity..."
"A z čeho jsi nervózní?"
Z čeho asi.
"Ne..."
"Mě to můžeš říct..."
A pak se to dozví všichni ostatní. Jo, jasně.
"Nechci"
"Prosím"
"Ne."
Nech mě.
"Prosím..."
"Proč?"
"Protože..."
"Řekni to."
"Budeš se bát."
A to budeš, věř mi.
"Nebudu."
"Ne."
"Prosím."
Trpělivost přetekla. Takhle si to chtěl? Tak fajn.
"Fajn... Budu muset odjet! Stačí?"
Už jsem byla zase naštvaná. Nervózní a cítila se tak... Nevím. Necítila.
"Budeš se stěhovat?"
"No.. tak trochu."
"Jak tak trochu?"
"Budu muset odjet."
"Proč?"
"Protože."
"Řekni to!"
"Jak chceš! Ale jestli mnou budeš potom pohrdat, tak za mnou nechoď.
Fakt jsem byla nasraná. Chtěl to vědět? Fajn. Ale budu ho muset zabít, aby to nevykecal... Řekla jsem mu tedy vše. O rodičích, bratrovi i mých záměrech a mému já.

"Tak co? Chtěl si to vědět?"
"Chtěl."
"Vidíš."
"Ty Wendy... Nejsi sjetá?"
"Děláš si prdel?!!"
"..."
" Debile."
"Tak promiň."
"Můžu já za to, že si nikdy neviděl člověka, co to vzdal? Můžu za to, že sis nikdy neprožil to, co já?"
"Ne..."
"Tak vidíš. Ale slib mi, že to neřekneš!"
"A co když?."
"Prostě to neřeš!"
"Ale já ti chci pomoct!"
"Nepotřebuju pomoct!"
To chtějí všichni.
"Nenechám to tak..."
"Prosím... Neřeš to."
"Uvidím."
"Já jsem ti ale věřila!"
Zas hraješ na city Wendy?
"Dobře. Neřeknu to nikomu. Ale prosím... Přestaň."
Ne, nemohla jsem přestat. Nemohla jsem se vzdát své pomsty a teď, když bylo riziko, že vyzradí mé tajemství, musela jsem se ho zbavit. Ano, byl to jediný člověk, co se o mě zajímal a povídal si se mnou, ale takhle to nešlo. Musím to nějak vymyslet.
"Pozvi ho k nám domů..."
"Máš pravdu. Gut nápad."
"Vždycky mám pravdu."
"No jo, no jo. Tak já mu jdu napsat."

Takže, jde se na to.
"Ahoj, jen, promiň za to předtím. Neměla jsem tě do toho zatahovat..."
Ale už je pozdě.
Hraješ na cíťu jo?
"V pohodě, ale pochop, že se o tebe bojím."
"Jo, já vím. Hele, tak mě napadlo... Nechceš jít zítra k nám?"
Jen pojď a neboj se, i když, až tu budeš, tak se možná začneš bát.
"Jo, proč ne. Ale nebudou vaši naštvaní?"
"Naši nebudou doma ;)"
Naši už budou dávno mrtví ležet ve svých pokojích, s krví pokropenou peřinou, neboť ta noc bude právě tato.
"Tak dobře."
Samozřejmě, že souhlasil. Jen pojď... Pojď ochránit tu slabou holčičku.
"Ale nezabiješ mě, že ne? ;)"
"Neboj, to bych ti neudělala :D."
Jistě, že ne, protože jak bych mohla já, tak nevinná dívka zabít svého kamaráda?
Úsměv, úsměv a ještě jednou úsměv...
"To jako fakt stojíš a nacvičuješ si obličeje v zrcadle? "
"No co? Chci, aby to vypadalo věrohodně. He he..."
"Ale pořad ti to nejde."
"No a jak asi podle tebe mám zakrýt ten zlověstný výraz a přestat se smát?"
"Tak já nevím. He he."
"Možná by pomohlo, kdyby ses přestala smát."
"A jak bych se mohla nesmát, když už se tak těším na naše setkání..."
"Si nervní?"
"A ano, nemůžu se dočkat.... He he he..."
"Jsem doma!!!"
"A hele, náš milovaný mladší bratříček..."
"Půjdeme ho přivítat?"
"Ale ne.... Nech si to na večer. Hi hi hi hi."
Tak pojď, čeká tě představení.
"Ty, bráško, půjdem si hrát?"
"Si v pohodě?"
"Já jen... Mám výčitky, že jsem na tebe byla zlá."
"Tak jo."
Pokrčil rameny a zavedl mě do pokoje, kde jsme si hráli s tím, co chtěl​ on.
"Můžem si teď hrát na to, co chci já?"
Hloupý bratříčku.
"Proč ne."
A plán započal.