Nevinná

Nový školní rok

Prázdniny utekly jako voda a stěhování nezabralo ani tolik času. Ani jsem nepostřehla, že nějaké byly. Stejně jsem se jen flákala, proležela celé dny a snila. Snila jsem o tom, že jednou najdu někoho, kdo mi bude věrný, koho budu milovat a kdo bude milovat mě. Snila jsem o svatbě, dětech a lásce, která mě bude provázet životem. I když jsem mívala strach, že si nikoho nenajdu a zůstanu na vždy sama, pevně jsem svírala naději, která mi ještě zbyla. A že jí bylo. Byl by přeci nesmysl, aby se z celého světa nenašel člověk, který by mě měl rád. No ne? Určitě. Vždyť, když se kouknu na ulici a vidím všechny ty šťastné páry, lidi s kočárky...
Ale mám naději aji v nový školní rok. Konečně bych mohla potkat lidi, kteří mi budou rozumět. A navíc, nikdo mě tam nezná, tak můžu začít s čistým štítem. Třeba budu oblíbená? Alespoň jednou bych chtěla zjistit, jaké to je, mít po boku všechny ty lidi, kteří mi budou skládat obdivné pohledy, ve kterých nebude kapka opovržení, ale jen obdiv a možná trochu závist.
Přemýšlela jsem nad tím poměrně dlouho a měla na to ještě dost času. Lépe řečeno, celou noc, protože jsem nemohla spát, jak jsem byla nervní. Už zítra byl nástup do nové třídy, a já nemohla jsem přijít na to, jak udělat dojem na spolužáky. Prostě se budu chovat víc jako já a budu si věřit. Vždyť to není nic špatného. Možná bude stačit, když si budu rozumět s někým, kdo mě nebude stahovat ke dnu a naopak mě bude podporovat. Jo, asi tak zní plán. Možná by neuškodilo se jednou nějak hezky obléct a udělat si něco s vlasy, protože normálně je to fakt katastrofa. Když už jsme u toho... Zvedla jsem se z postele a těžkými kroky došla ke skříni s oblečením a začala ho postupně vyhazovat ven, až se můj pokoj začal dost dobře podobat smetišti. Došla jsem k závěru, že nejlepší bude, si vzít něco více elegantního, když je to první den a zvolila jsem červenou kostkatou sukni, s bílím tílkem, které bylo dost složité najít, protože mám ve skříňce převážně tmavé věci. Jak říkám, čistý štít. Úhledně jsem věci srovnala na hromádku na židli a zalezla zase pod peřinu. Chtěla jsem si nechat zdát o novém dni a příbězích, co se budou odehrávat.
Druhý den ráno, už jsem byla na nohou docela brzo. Jak už jsem zmínila, chtěla jsem zapůsobit. Ale moje vlasy prostě odmítali spolupráci. Pořád trčely do různých stran a ne a ne se pohnout. Nakonec se mi je povedlo nějakým způsobem urovnat a nechat si svoje černé vlasy splývat podél ramen. Pak jsem udělala věci, jako každá jiná holka zahrnujíc hygienu, snídani, přichystání věcí atd. S nadšením jsem vykročila do nového dne.
Už jsem byla u školy a odhodlaně vkráočila dovnitř. Posadila jsem se do lavice a začala se rozhlížet okolo. Srdce se mi sevřelo, když jsem viděla, kolik je tu lidí. To zvládnu, opakovala jsem si dokola v hlavě, ale sama tomu tak úplně nevěřila. Když do třídy vešla učitelka, povstali jsme. Řekla nám, ať zůstaneme stát a po řadách řekneme svá křestní jména. Pak, že si můžeme sednout. Salva jmen pronikala mou hlavou a já si je chtěla všechny zapamatovat. Adrian, Bob, Lili, Karolína... Pak mě ale pohled zůstal na jednom klukovi.
"Matthew."
Představil se a sedl si zpět na svou židli. I poté jsem na něj stále zírala, načež si toho nejspíš všiml a usmál se na mě. Byl opravdu okouzlující. Tmavší hnědé vlasy, které měl dlouhé nad ramena mu ohromě slušely a to vše doplňoval jeho frajerský, sebevědomí úsměv. Maličko jsem se na něj také usmála a nezkoušela zakrýt radost, že si mě někdo všiml.
Vedle mě seděla blonďatá dívka, s růžovým trikem a bílou sukní. Projela jsem jí pohledem a všimla si jejího andělského výrazu. Aby si mě nevšimla, tak jsem hlavu raději obrátila zpět, ale pohled mi sklouzl zpět na Metthewa. Náhle do mě někdo strčil loktem. Nechápavě jsem se podívala na blondýnku vedle.
"Si na řadě."
Zašeptala a přitom se nepřestávala koukat před sebe. Kruci. Úplně jsem přestala vnímat okolní svět.
" No... Wendy."
Pronesla jsem a sedla si. Když se posadila i moje zachránkyně, která jmenovala Vanda, zašeptala jsem směrem k ní, neodvracejíc pohled.
"Hele, díky."
"V pohodě."
Chvíli bylo ticho, ale ona opět promluvila, mile se usmála a podala mi ruku.
"Jsem Vanda."
"Vím. Wendy."
Přijmula jsem její ruku a úsměv jí oplatila.
"Hele, znám tu pár holek, ještě ze základky a jdeme po škole do kavárny. Nechceš se přidat?"
"Jasný."
Odvětila jsem co nejklidněji a v duchu se radovala, jako nikdy předtím.

Schůzka proběhla, jako každá jiná. Dali jsme si něco k pití, zákusky a jen jsme si celou dobu povídali. Ono mi to ale nepřišlo jako povídání, spíš jako pomlouvání. Ale snažila jsem se zapadnout, tak jsem to tak nechala. Pár dní na to, si vybrali jednu holku, do které se začali strefovat. Jinými slovy, ji ponižovali a využívali. Chtěla jsem být oblíbená, ale ne takhle. Od skupiny jsem se proto odtrhla, jenže to jsem neměla dělat. Díky tomu jsem se s tou holkou, co byla jejich obětí, vyskytla skoro na okraji společnosti.