Infikovaný

5. kapitola - Dům s číslem popisným 269

To ráno měl Peter problém se vzbudit. Řekli byste, že by měl být vzhůru už brzo ráno a přemýšlet, kde bude hledat svojí matku nebo že alespoň bude vymýšlet, co bude dělat dál. Ale blížilo se k obědu a Peter stále spal. Suzanne si potichu sedla na kousek gauče a jemně s ním třásla.

,,Petere? Koblížku, je už pozdě. Vstávej." šeptala přitom. Jenže Peter nemohl rozlepit víčka od sebe. Cítil se strašně unavený, vyčerpaný. Neodpověděl jí i když by chtěl.

,,Petere, vstávej .." zopakovala Suzanne a přidala na hlasitosti. Peter zase nic.

,,Ale no tak! Děláš mi starosti, hochu. Slyšíš mě vůbec?" třásla s ním intenzivněji. Peter se ze spaní zamračil a jemně roztáhnul víčka. Suzanne měla starostlivý pohled.

,,Cože?" špitl Peter a snažil se jí vnímat a znovu neusnout.

,,Je skoro dvanáct hodin odpoledne a já už tě budím nevím jak dlouho a kolikrát." odpověděla mu Suzanne a přiložila ruku na čelo. Zatvářila se zamyšleně a potom ruku stáhla. Povzdechla si.

,,Půjdu ti udělat něco k snídani." oznámila mu a vstala z gauče. Odešla do kuchyně.

Peter zamručel a s velkou námahou se otočil na bok. Usilovně rozevíral víčka. Po chvilce začal kolem sebe zpomaleně máchat rukami a snažil se posadit na gauči. Podařilo se mu to asi po pěti minutách s tím, že to byl spíš pokud nespadnout z gauče. Vstal a zamotala se mu přitom hlava. Když nabyl rovnováhy, z pomocí chycení se čehokoliv kolem se plížil do kuchyně. Suzanne právě položila vajíčka na tvrdo na stůl. Peter se doslova sesypal na židli. Pustil se do vajíček, přičemž Suzanne před něho postavila hotovou kávu. Věnoval jí unavený úsměv a s vděčností se napil. Suzanne si sedla naproti němu a prohlížela si ho.

,,Opravdu je všechno v pořádku?" zeptala se. Peter na ní zvedl hlavu.

,,Jistěže, proč by nemělo?" odpověděl jí, Suzanne jen pokrčila rameny. Peter se pustil dál do jídla.

,,No... a jak se daří v nové práci?" zeptala se s úsměvem Suzanne. Peter se zastavil uprostřed cesty s příborem do jeho úst. Zvedl na ní pohled a zatvářil se nechápavě.

,,Em?" vyslovil jenom, protože byl moc překvapený. 

,,No, tvá nová práce přece!" zasmála se. ,, Ta se kterou jsi nás všechny tak ohromil!" pokračovala a dále se usmívala. Peter odložil příbor a zaujatě na ní zíral.

,,Opravdu?" řekl mimo a snažil se usmívat. Čekal, co z ní dál vypadne.

,,No jistě! Já ti sice neměla šanci pogratulovat ani osobně, ani po telefonu, ale tvoje máma z tebe byla nadšená." usmívala se stále. ,,Když mi to telefonovala, brečela štěstím. Ale mrzelo jí, že si jí svůj odjezd z města za prací řekl po telefonu a nerozloučil se s ní pořádně." pokárá ho trošku. ,,Ale říkala, že to chápe. Tyhlety joby jsou prostě strašné rychlé. Ber nebo nech být." zasmála se znova.

,,Po té nehodě byla úplně vyřízená, když si zmizel. Ale když si jí to vše vysvětlil a omluvil se, bylo to lepší ... " vypouštěla ze sebe pomalu, ale jistě informace Suzanne. Peter kulil oči, ale přikyvoval a poslouchal ji.

Jestli to chápal dobře, po té autonehodě ho unesli a její matku převezli do nemocnice. Namluvili jí, že odjel za prací mimo New York a ona tomu uvěřila (?). Poté přišel na scénu falešný Peter, který jí každý večer volal a taky jí ujišťoval, že je to vše pravda, aby tomu věřila. Peter uvažoval že nakonec asi byl víc než jeden den v bezvědomí v domě Craiga.

,,Takže si přijel se rozloučit?" zasmála se Suzanne a vyrušila ho z myšlenek.

,,Um ... jistě." zasmál se falešně Peter. ,,No, ale jak se teď přestěhovala, jaksi mi nedala svojí adresu. Myslíš, že bych si mohl od tebe jí zavolat?" zářivě se usmál. Suzanne se usmála a přikývla.